Zničené zetky v kačkarském podhůří


Notice: Undefined variable: avg_cad in /opt/bitnami/apps/vantuch.cz/htdocs/wp-content/plugins/wp-gpx-maps/wp-gpx-maps.php on line 300

Ujeto: 5030 km

Návrat z Evropy byl poněkud bolestivý, obzvláště v nočním přestupu v Istanbulu, díky kterému jsme měli jen pár hodin spánku na stolech letištní kavárny. Z letiště jsme se chtěli k našemu ubytovateli Azizovi dostat stopem, aby to aspoň mělo nějaký šmrnc. Nakonec to ale bylo tak půl napůl s chůzí, ale aspoň jsme se trochu probudili. U Azize jsme si dali aspoň pár hodin spánku a užili si jeho pohostinnosti včetně společné večeře a exkurze v jediném tureckém radio-teleskopu a nočního pozorování hvězd a hledání souhvězdí.

Večeře u Azize

Rád bych řekl, že jsme Kayseri opustili brzo ráno, ale jak jsme byli rozsekaní z předchozích leteckých dní, nebyli jsme schopni se z postele vyplácat dříve, než kolem jedenácté. Postupně jsme ještě v polospánku všechno naskládali na motorky a rozloučili se s Azizem. Tou dobou končila škola a kolem našich motorek se začaly sbíhat hloučky školáků v čele s prostořekou holčičkou. Raději jsme jí nasadili mou helmu, aby byla aspoň chvíli zticha. Když jsme jí ji sebrali, klid rychle ustal a tak jsme rychle nastartovali a zmizeli z doslechu.

Oprava s Azizem

Nevím jak je to možné, ale motorky vypadaly odpočatěji než my a úplně svištěly. Za chvíli jsme už po dálnici opouštěli Kayseri a po nějaké stovce kilometrů jsme odbočili do městečka, abychom uspokojili naše jídelní potřeby. Rozhodli jsme se, že budeme šetřit a tak jsme si zakázali restaurace a začali chodit do obchodů. Takže jsme si na zídce pojídali chleba se sýrem a rajčatem, když nám chlápek odnaproti přinesl pepsi a povídal si o tom, jak by Islám měl být jediné náboženství na světě. Sice jsem jeho názor úplně nesdílel, ale za pepsi jsem byl ochoten ho alespoň aktivně ignorovat.

Ivanka pod skalou

Sjížděli jsme z kopce a Ivanku už zase srazili. Naštěstí se jí ani tentokrát nic nestalo a hůř to odnesl chlapík, který skončil i s motorkou na zemi. Dali jsme si dalších sto kilometrů a octli se v Sivasu. Chtěli jsme se tam ubytovat v hostelu, o kterém se psalo v průvodci. Když jsem to šel omrknout, vyhodili mě, že je to ubytování jen pro ženy a přes ulici v ubytovně pro muže měli plno. Alespoň jsme se najedli, zjistili, že mi motorka nezačla přes noc zázračně svítit, a tím pádem jsem nasadil na helmu čelovku a vyrazili jsme někam do polí.

Zetky v polích

Zakempili jsme pod lampou u cesty, kde to vypadalo, že by mohl být docela klid. Ráno na nás mávali projíždějící traktoristé a starší pánové nás častovali zde typickým pozdravem „Salam alejkum“ – mír s vámi. Jakožto zvyku znalý cizinec jsem jim odpovídal „Alejkum salám“ a všichni jsme byli spokojeni. A jakmile jsme se sbalili a pokračovali v cestě, byli jsme nejspokojenější.

Horský přejezd

Cílem pro tento den bylo pohoří Kačkar na severovýchodě Turecka. Bylo ale vzdálené ještě více než 500 kilometrů, takže nám bylo jasné, že to za den nezvládneme. Radší jsme ani před vjezdem do hor netankovali benzín, abychom si ten den pořádně užili. Když jsme se snažili šetřit benzín při výjíždění k horskému průsmyku, byl čas nahnaný brzkým vstáváním rychle pryč. Sjezd už byl jen na volnoběh, klidně i krokem. Jakmile jsme vjeli do údolí, projevil se ucpaný kohout mé rezervy, takže zatímco jsem ho rozebíral, byla Ivanka výslána kupředu pro benzín. Mně už to k benzínce nevyšlo a čekal jsem ji vesele na křižovatce, kam naštěstí po chvíli dorazila i s kanistrem. Ten díky svému úzkému hrdlu nahrává místním benzínkám – natankujete dva litry, ale zaplatíte čtyři. Každopádně nás to zachránilo a za rohem jsem pak dobral do plna.

Prasklý blatník

Protože už bylo září, stromy okolo začaly žloutnout a celkově byla cesta strašně pěkná. Kolem se zase začaly zvedat hory a my chtěli pro jistotu zase natankovat benzín. Ivančina číza ale nesouhlasila a praskla si zadní blatník, díky čemuž jeho zadní část dosedla na pneumatiku a vytvořila velmi efektivní brzdu. Tím se potvrdila naše teorie, že blatník měl být k rámu přidělaný ještě jedním šroubkem, který chyběl i na černé, takže jsme sundali obě kola a začali s opravou. U červené to docela šlo, všechno jsme zašroubovali a mysleli si, že je to v pohodě. U černé to byl větší problém – když jsme sundali zadní kolo, zjistili jsme, že ložisko je v háji a tak jsme ho rovnou vyměnili – tedy asi po dvaceti minutách snažení. Blatník ale k rámu přidělat nešel, protože závit pro šroub byl úplně v kaši a tak jsme opravu odložili na neurčito.

Pohled do hor

Odbočili jsme dle navigace z hlavní cesty a po úzké cestičce jsem s čelovkou následoval Ivanku. Naštěstí jsme utavili krytku zadní žárovky, přes kterou je osvětlována značka, takže už byla směle osvětlována cesta a je otázka, kterým směrem teď číza svítí lépe. Každopádně pro tandemovou jednomotosvětelnou jízdu to funguje parádně. Jen občas protijedoucí auta odmítaly vypnout dálkovky, takže jsme málem skončili v příkopě. Po pár desítkách kilometrů bez benzínky jsme dorazili alespoň k otevřenému obchodu, kde jsme chtěli doplnit zásoby jídla. Ptali jsme se na benzínku a dozvěděli se, že nejbližší byla pětatřicet kilometrů směrem, odkud jsme přijeli, a před námi nás prý nečekala vůbec žádná. Naštěstí jsme aspoň vyškemrali dva litry z domácích zásob, takže jsme už nemuseli jet na rezervu a s problémem nedostatku benzínu jsme se mohli směle trápit až zítra.

Fotbalové kempování

Pro daný den bylo už jen potřeba najít ubytování a když jsme jeli kolem fotbalového hřiště, bylo nám jasné, že pohodlnější trávu jen tak nenajdeme. Zaparkovali jsme a začali rozbíjet stan, ale z povzdálí na nás pokřikovali místní. Nevěnovali jsme jim moc pozornosti, tak když se po chvíli uskupili do úderné jednotky a vydali se našim směrem, byli jsme trochu překvapeni. Jakmile se přiblížili na dostatečnou vzdálenost, zjistili, že jsme cizinci, mezi sebou si tuto informaci vyměnili, řekli nám, že je super, že tady jsme a šli zase zpátky. Jak mnoho problémů lze v Turecku vyřešit tím, že jste cizinci.

Turecký konvoj

Například ten, že v noci příjde váš stan očuchávat pes a pak vám štěká hned „za humny“ bohužel fakt, že jsme cizinci, nevyřešil.

Kaňon

Ráno bylo potřeba řešit problém s benzínem, takže v každé vesnici, kterou jsme cestou horami potkali, jsme se ptali, jestli nemají benzín. No a těch vesnic bylo vskutku poskrovnu – nejdřív nás poslali dalších dvacet kilometrů, po ujetí asi patnácti jsme už zase přelévali benzín a ani u domku, u kterého jsme zastavili, nám nepomohli. Děda se sice šel podívat do sklepa, jestli nemá nějaké tajné zásoby, ale nevyšlo to. A k benzínce to mělo být ještě dalších patnáct kilásků. Tak jsme se dál šnečím tempem sunuli kupředu, vždycky když nám to chcíplo jsme motorku položili na bok, až byla opřená o padací trubku a kufr a skoro vodorovně se zemí, aby nám tam natekly i poslední zbytky. Odpočítával jsem přes interkom každý ujetý kilometr a když jsme byli někde u tří, věděli jsme, že to už nějak zvládneme.

Benzínka nikde

Nakonec jsme dojeli oba až do městečka Madenköprü

baši a pán obsluháč se na nás díval opravdu zvláštně, když jsme jásali a fotili se u jeho benzínky. Skočili jsme si ještě na čaj a zeptali se pána restauratéra, na kolik přijde jedna taková čorba (polévka). Řekl si o nějakých padesát korun a pak se velmi divil, že jsme neměli zájem – vždyť jsme přece ti turisti, co mají peněz, že neví, co s nimi. Jeho příjemný přístup nás ujistil o tom, že dát si u něj čaj naprosto stačilo.

Další údolí

Opět nám naše problémy s benzínem na rychlosti nepřidaly naše pomalá ekonomická jízda za nás moc kilometrů nedostala. Blížili jsme se ale k přehradní oblasti, kde Turci systematicky zaplavují údolí a budují vodní elektrárny v rámci boje za energetickou soběstačnost. Všude staví nové cesty, které jsme s radostí využili. Jenže ne všude byly dokončené a tak jsme proskákali po pár kilometrech tankodromu, až Ivanka doskákala a šroub, kterým jsme předchozí den připevnili blatník, se nám krásně vytrhl ven. Nejspíš to bude tím, že jsme ho úplně dobře nepřitáhli, nebo tedy já.

Osekaná červená

Koukali jsme na díru v blatníku vcelku zděšeně, protože tím už byl blatník na kaši skoro celý. Přišli nám na pomoc místní a začali nám radit co s tím, ale my už začali všechno rozebírat a jen jsme je využili, aby nám pomohli motorku zvednout. Stáli jsme zrovna u uzavírky cesty, takže jsme chlapíkovi, který to tam obsluhoval, ukázali vytrhnutou díru a zeptali se ho, jestli neví o nějaké svářečce (ukázal jsem na díru a řekl: „pzzt pzzt“). Naštěstí věděl, zavolal svého šéfa, naskočil jsem i s blatníkem do jeho off-roadu a vyjeli jsme situaci řešit. Kousek odsud byl jeho kolega, který se ve svařování zřejmě vyzná, takže všechno posvařoval, přidělal železný plát s dírkou jako pořádnou podložku, vyfotili jsme se spolu a spokojeně jsem naskočil s opraveným blatníkem zpět do auta.

Opravený blatník

Když jsme dojeli zpět, přibyl k osazenstvu další pán, inženýr mapista. Uměl ze všech nejlépe anglicky a nabídl nám, jestli se u nich nechceme najíst. My chudí Čechoslováci jsme samozřejmě chtěli, tak nám nachystali hostinu, jakou jsme snad v Turecku zatím ani neměli. I vegetariánská varianta zanechala Ivanku funící po celý zbytek dne. Slušně jsme poděkovali, přidali si manažera na fejsbůku a rozloučili se.

Zachránci

Nasedl jsem na motorku a prasklo mi sedlo, čímž se rovnováha oprav zase ustálila. Sedl jsem si tedy na nádrž a pokračovali jsme v cestě. Naštěstí už to nemělo být daleko, k tomu mi ale začala dřít i zadní pneumatika. Mapy HERE nám přidaly další hřebík, když nás místo na Yusufeli navigovaly na nějakou pseudo vesnici kdo ví kde a hlavně nás dostaly na přejezd hory, kde někoho napadlo postavit cestu přímo na hřebeni. To bylo aspoň super, na vrcholu jsme si radši zkontrolovali, jestli jedeme správně a když jsme zjistili, že ne, sjeli jsme zase dolů a do Yusufeli dojeli docela v pohodě. Sice to nebylo až do Kačkarských hor, ale aspoň jsme byli blízko. Hledání ubytování taky nedopadlo úplně nejlíp a protože nám blby motorky a přehlídli jsme kemp, vyměnili jsme si na chvíli stroje a Ivanka skončila mou vinou na zemi. Tak jsme si radši zaplatili pokoj a dali si zase trochu luxusu.