Tabrízský patos

Den 54 / 30. října 2015

Ujeto: 6198 km

Druhá noc v Tabríze. První den jsme si trochu odpočali, abychom ten druhý mohli všechno vyřešit. Druhý den si připadám, že chodíme tam a zpátky, stále dokola. Stále nic neřešíme a nic jsme nevyřešili. Přitom to ráno vypadalo nadějně.

Markovy opravy

Nechal jsem Ivanku ještě spát a vyndal z černé spojku a z červené sundal stupačky. Vyjímečně nepršelo, takže to celkem šlo. Jakmile se Ivanka vzbudila, přišel první problém dne – byla celá dokousaná od štěnic. Trval jsem na tom, že než budeme cokoliv řešit, zajdeme si na snídani. Pak jsme si nechali vyměnit všechno povlečení a matrace a doufali jsme, že to situaci vyřeší. Vzali jsme spojku a šli vyřešit, jak vytvořit nový závit. V moto obchodech nás posílali od jednoho k druhému a nakonec jsme skončili v autoskloopravně, jejíž majitel nás vzal do auta a odvezl k obchůdku, kde by mohli vyvrtat závit. Jenže byl pátek a všechno bylo zavřené. Tady začalo naše točení v kruzích. Z jednoho obchůdku k dalšímu, až jsme našli asi sedmdesátiletého pána, který byl ochoten to udělat. Když jsme se po pár hodinách vrátili pro výsledek jeho snažení, zjistili jsme, že tam sice závit vyvrtal, ale místo šestky tam vyvrtal pětku a ještě k tomu kompletně nakřivo. I kdyby to nebyl jediný otevřený obchod, stejně už bylo pozdě cokoliv řešit a nechali jsme to na zítřek.

Garáž kde jsme vše opravili

Když jsme chtěli opravit stojan na červené, ztroskotal náš plán taky celkem rychle – bylo by třeba vyndat motor a to se nám už opravdu nechtělo. Dnes bychom už to zavařit nestihli a zítra musíme vyrazit – i když s ohledem na opravu spojky to stejně nebude nijak brzy a potřebujeme urazit aspoň tři sta kilometrů, abychom někam dojeli. Cokoliv blíž by nedávalo smysl, protože by to nebylo po cestě a tak. Ke všem těm problémům můžeme přičíst, že jsme tady vlastně pozdě. Mysleli jsme si, že přidáním Gruzie a Arménie tolik neztratíme, ale nakonec se z toho vyklubal týden, o který máme teď méně času. Musíme dojet na konec Íránu za 17 dní. To by asi nebylo tak hrozné, kdyby se nám poslední dobou nekupily problémy a kdyby to nebylo 2100 kilometrů tou nejpřímější trasou. Ale my nechceme jet tou přímou trasou a taky bychom si to tu chtěli aspoň trochu užít. Nemáme ale na to čas, takže zápasíme s tím, jak to vymyslet, aby to všechno fungovalo a abychom to všechno mohli stihnout.

Napsat komentář