Tabrízské rozluštění

Den 55 / 31. října 2015

Ujeto: 6506 km

Byli jsme druhý den v Tabríze na severozápadě Íránu a měli jsme stále rozbitou spojku u černé zetky. Snad poprvé v historii jsme si nastavili budík na sedm ráno a opravdu jsme vstali. Posbírali jsme své věci v pokoji, ve kterém nás díky bohu už nic přes noc nekousalo, a zaplatili za ubytování na recepci. Zapovídali jsme se s recepčním, který byl studentem turismu a angličtiny a trochu nás zasvětil do svého osobního života. Ve svých dvaceti čtyřech letech stále nepolíben. Přítelkyni mít nemůže, to by si ji musel rovnou vzít a tak říkal, že je možná radši sám. Každopádně nám zachránil život, protože nám zařídil internet do telefonu a ukázal, jak se můžeme dostat na Facebook. Pár posledních dní, kdy jsme se nemohli připojit, bylo opravdu hrozných. V Íránu jsou totiž všechny sociální sítě včetně youtube blokovány.

Skládání zetky

Poskládali jsme černou zetku do stavu pojízdného na jednu koňskou sílu, naložili jsme na ni Ivanku a odtlačil jsem ji k servisu. Chlapík nás s úsměvem přivítal a usadil ke krbu s čajem v ruce. Než jsme mohli jet dodělat spojku, bylo třeba počkat, až přijde jeho otec. Po chvíli jsme začali na opravách upevnění blatníku, abychom se neflákali. Zákazníci servisu, kteří si přišli nechat vyměnit prasklé sklo u auta, se postupně střídali v obdivování a pokusech o pomoc. Po chvíli jsme k jednomu z nich nastoupili do auta a vyrazili k obchůdku, který nám měl spojku opravit. Řidič byl zřejmě kulturista, motocyklový závodník a obchodník s auty v jedné osobě, zatímco jeho spolujezdec byl špatně placeným doktorem v místní nemocnici, ale uměl anglicky, což se hodilo.

Autosklomechanik s kamarádem

Našli jsme dílnu se dvěma soustruhy, dvěma chlapíky a mladým učněm. Předali jsme jim spojku a vysvětlili, co potřebujeme. Za hodinku jsme se vrátili, já vzal díl do ruky a vůbec jsem nechápal, protože jsem nemohl najít místo, kde původně chyběl závit. Opravili to naprosto dokonale. Řekl jsem ještě eskortě, jestli neví, kde bychom mohli sehnat novou pružinu. Za chvíli jsme postávali v čekárně pružínárny, kde nám na zakázku ukroužili přesně stejnou, jakou jsme jim předali. Nechápu, jak je možné, že tady jsou schopni vyrobit úplně cokoliv.

Opravená spojka

Eskorťáci se mě ptali, jaký mám rád alkohol, jestli vodku, whisky nebo víno. Pivo jim zřejmě jako alkohol vůbec nepřipadalo. Zaparkovali jsme zpět u autodílny a dodělali čezetu do pojízdné formy s doufáním, že na spojku nebude dlouho třeba sáhnout – ideálně už nikdy. Než jsme se vzpamatovali, předával nám majitel telefon s anglicky mluvícím hlasem, který nám řekl, že si nás za chvíli vyzvedne na večeři. Když přišel, představil se jako Erfan a z večeře se vyklubala nabídka k přespání u něj doma, kterou jsme nemohli odmítnout. Původně jsme chtěli jet do Zanjanu, ale vůbec jsme to nestihli a hotel jsme už taky neměli. Zaparkovali jsme v dílně i druhou zetku a vyrazili s Erfanem autobusem k jeho kanclu, kde prodával se svými bratry pozemky a pak k němu domů, kde nám jeho máma uvařila zeleninovou večeři.

Erfanův domov

Rozložili jsme slídu na zem, hodili na ni bublinkový chleba, nabrali jsme si zeleninové lečo, do mističek dostali zakvašené cosik a jako dezert byla jablka a čaj. V domě o jedné místnosti byla podlaha pokrytá koberci a křesly zakrytými plachtami, aby se na ně neprášilo. V rohu stará televize SONY a vitrína plná více či méně povedených sošek a svátečního nádobí. Paní domu měla zřejmě problémy s chůzí, ale neměla problém s mluvou, protože si s námi povídala, bez toho abychom ji byli schopni jakýmkoliv způsobem odpovídat. Jen ten chlápek byl trochu divnej. Už od začátku nám říkal, že na kole byl v Brazílii, ale když jsme se ho ptali na detaily, vždycky se z nich vykroutil. Pak nám ukazoval své fotky z cesty, ale zřejmě mu po Turecku přestal fungovat foťák, protože žádná jiná země na fotkách nebyla. Nechceme být nevděční, ale celkově nebyl úplně důvěryhodný.

Erfan a jeho máma

Ke spánku jsme se uložili všichni čtyři vedle sebe a někdy kolem rána si začali naši hostitelé povídat. Když nás to probudilo a začali jsme vstávat, šli zase spát oni. Nevím, jestli to byla nějaká jejich hra, ale každopádně my už spát nešli a spíše jsme doufali, že co nejrychleji vyrazíme. Potřebovali jsme vyjet, protože nás čekalo okolo tří set kilometrů do Zanjanu. Nakonec jsme se do města doplácali až kolem desáté hodiny, ale viděli jsme, že moc teplo nebude. S našimi ultraprodyšnými letními rukavicemi nám na motorkách moc teplo nebylo a tak jsme řešili, co s tím. Nakonec jsme se zeptali našeho hostitele, v této chvíli průvodce, jestli neví, kde bychom sehnali takové speciální návleky, které jsme viděli na motorkách. On samozřejmě věděl, skočili jsme do prvního obchodu, koupili jsme si dva páry za speciální turistickou cenu (dostali jsme slevu) a pak už jsme konečně došli k motorkám.

Návleky na řídítka

Než jsme všechno nabalili a vyrazili, bylo okolo jedenácti a nám bylo jasné, že za světla to určitě nestihneme. V Zanjanu mělo k tomu nasněžit, takže jsme se na cestu opravdu netěšili. Rozloučili jsme se se všemi, hlavně s naším mechanikem, se kterým jsme si vyměnili dárkovou knížku, a vyrazili na cestu. Spojka byla opravená a tak se asi po dvou ujetých kilometrech zase posrala. Povolil se mi uvnitř šroub, který jsem zřejmě úplně špatně přitáhl a zajistil. Už jsem ale neměl sílu cokoliv opravovat a rozhodl jsem se, že to prostě budu muset zvládnout bez spojky. Stačí sladit rychlost motoru a kol a dá se řadit i takhle. Tři sta kilometrů zase není tak moc.

Hned za městem na nás shlížely zasněžené hory a my viděli, že čára sněhu není o mnoho výš, než jsme právě my. Netrvalo dlouho a začaly kolem nás proletovat první vločky letošní zimy, které jsme doufali, že se vyhneme. Přecijen naše výbava nebyla na zimu zrovna stavěná a tak jsme začali vrstvit. Ivanka vynalezla metodu dvojité tepelné ochrany. Dáte si na sebe termoprádlo a na to ještě jedno termoprádlo. Na to si dáte mikinu a na to ještě jednu mikinu. A na to navléknete bundu a pak ještě jednu bundu, tentokrát tu motorkářskou. To, že to nešlo úplně dopnout úplně nevadilo, hlavně, že nám bylo alespoň relativně teplo.

Ruce nám díky ochranným návlekům úplně neumrzaly, ale po asi padesáti kilometrech nám stejně byla zima. Zastavili jsme u benzínky, kde jsme si dali vajíčka, abychom se zahřáli na dalších asi sto kilometrů, než jsme potřebovali znovu zastavit, tentokrát na čaj. Myšlenky na to, že bychom měli po cestě něco fotit, byly samozřejmě naprosto scestné. Postupně jsme si promrzli a protrpěli dalších sto padesát kilometrů, kdy nás při životě držela už jen představa, že Zanjan je blízko. Těsně před ním jsme ještě nabrali benzín a zastavili v restauraci, kde jsme dostali čaj s těmi nejlepšími datlemi, jaké jsme kdy v životě měli – byly totiž čerstvé a ne sušené. Taky nám nabídli, že tam můžeme klidně přespat, my už ale měli domluvený Couchsurfing a chlapíka, u kterého jsme měli přespat na doma na gauči, a to se neodmítá. Protože tento gauč měl být tím nejlepším v historii.

Celková vzdálenost: 308.46 km
Celkem nastoupáno: 4157 m
Celkem naklesáno: -3844 m

Napsat komentář