Opakovaný přejezd do Indie

Den 92 / 7. prosinec 2015

Ujeto: 10 344 km

Tak se nám náš pobyt v Pákistánu chýlil ke konci. Poslední den nám Ivanka ráno nachystala vajíčkovou pomazánku, přes poledne jsme se flákali, balili a připravovali motorky a kolem druhé jsme potkali Gilberta, který nám řekl, že se uvidíme večer. Nechápali jsme, co tím myslí, ale vysvětlil nám, že hranice s Indií se zavírá kolem páté a že to takhle nestihneme. Hloupost.

K hranici to bylo jen třicet kilometrů, a protože nás Gilbert zviklal, raději jsme na to pěkně šlápli a podél vodního kanálu jsme frčeli na východ. Rozráželi jsme všudypřítomný smog a směřovali k hranici, ke které jsme dorazili o půl čtvrté. To by snad mělo být na překročení v pohodě. Procházeli jsme kontrolami, dokud nám na jedné neřekli, že už to asi nestihneme. No a na další nám to potvrdili. Pokud nemáme diplomatický pas, nikam se už nedostaneme. „Přijďte zítra“. Super, takže jsme se zase nemohli pohnout. Rozhodli jsme se, že když už tady jsme, alespoň se podíváme na „Ceremonii svěšování vlajek“.

Wagga hranice

Zaparkovali jsme motorky, naskočili do autovláčku a nechali se odvézt k tribuně, kde jsme dostali skoro VIP sedadla vedle zbylých dvou turistů. Velká část hlediště se zrovna přestavovala a hlavně bylo rozděleno cestou na dámskou a pánskou část. Tedy krom turistické a VIP tribuny, kde i výše postavení Pákistánci mohli sedět se svými chotěmi. Jinak bylo všude spousta výprav ze škol, které se hlasitě projevovaly k probíhajícímu ceremoniálu.

Uprostřed hlediště na hranici

Po cestě kolem nás procházeli vojáci a vykopávali nohy do výšin, až se skoro kopali do svých super čepiček. U hranice stáli dva pákistánští vojáci čelem ke dvěma indickým a tvářili se velmi seriózně. Několik roztleskávačů se snažilo vzbudit emoce v davu přihlížejících, kteří se velmi rádi nechali vyburcovat ke skandování „PÁKISTÁN! PÁKISTÁN!“, zatímco na cestě procházeli další vojáci a jako kohouti se předváděli před svými indickými protějšky. Po půl hodince předvádění začalo vlastní sundávání vlajky, které si zřejmě velmi užívali. Když vše skončilo, odškrtli jsme si další turistickou atrakci a vyrazili potupně zpět na hotel. Cestu nám ještě znepříjemnil policajt, který nás zastavil před vjezdem na dálnici, kam motorky nemůžou, a strašně si chtěl povídat. To by nebyl takový problém, kdyby Ivanka nutně nepotřebovala na malou. Seřvali jsme ho, ať nás nechá být a odjeli najít vhodnou zástěnu. Když byl tento problém zažehnán, vrátili jsme se do hostelu, kde jsme se setkali s Gilbertem, který nebyl ani v nejmenším překvapen.

Opouštění oslav na hranici

Ubytovali jsme se ve stejném pokoji a šli si alespoň užít večer ve městě. Dali jsme si večeři v našem oblíbeném podniku, čaj o kousek dále a ovoce s jogurtem v nejlepším stánku. I když jsme už chtěli být v Indii, byli jsme nakonec rádi, že jsme si mohli ještě jeden večer takhle užít. Popovídali jsme si s Gilbertem o historii Pákistánu a těšili jsme se, že další den už snad konečně odjedeme.

Zátaras u hranice

Když jsme dalšího dne přijížděli k hranici, uvědomili jsme si, že vlastně už skoro nemáme benzín. Měli jsme to rozpočítané, aby to vyšlo, ale včerejší neúspěšná cesta nám překazila benzínové plány. Hlavně tedy pro černou motorku. V té červené ještě něco bylo, takže jsme zastavili na celnici, pod kohout nádrže jsme dali kanystr a nechali ho napouštět, zatímco jsme řešili papírování. To tentokrát trvalo celkem dlouho a když jsme přejeli hranici k Indům, bylo to ještě horší. Museli jsme s motorkami odjet na prohlídku, kde důsledně zkoumali naše sériová čísla a obsahy kufrů. Naštěstí jsme slyšeli od holek v Karim Abádu, že muži nemají právo se dívat do dámských věcí, takže jakmile jsme došli k Červené, řekli jsme jim, že je to všechno „dámské“ a tím jejich prohlídka skončila.

Ivanka na hranici

Opustili jsme hranice, ale v mojí nádrži už nezbylo vůbec nic. Pumpa nebyla nikde v dohledu a tak jsem se chytnul Ivančiného kufru a dali jsme si tandemovou jízdu za benzínem. Naštěstí nám to zase vyšlo, nabrali jsme pár litrů a vyrazili do Amritsaru za Zlatým chrámem. Docela nás vyděsila doprava, ale tak nějak jsme to očekávali. V městských zácpách se nám přehřívaly motorky, ale zvládli jsme dojet až do hostelu, kde už posedávali turisté z různých částí světa. To byl pro nás ten největší šok. Už dlouho jsme se pohybovali v prakticky neturistických oblastech a nebo jsme tam byli úplně mimo sezónu, ale tady jsme byli úplně v centru turismu. A asi jsme byli rádi. Dali jsme si k jídlu nějakou šílenost ze stánku naproti, odnesli jsme si ji do společné místnosti a užili jsme si příjemný sociální večer v Indii. Pákistán byl za námi a z problémových zemí nám už zbývala jen Barma.

Celková vzdálenost: 59.96 km
Celkem nastoupáno: 1103 m
Celkem naklesáno: -1073 m

Napsat komentář