Z Amritsaru do Dellí

Den 94 / 9. prosince 2015

Ujeto: 10 839 km

První večer v Indii. Byli jsme obklopeni turisty ze všech koutů světa v moderním hostelu s dvoupatrovými postelemi uprostřed města Amritsar. Ke zlatému chrámu, symbolu města a nejsvatějšímu místu pro Sikhy, jsme to měli asi dvacet minut pěšky. Nevím, jak moc znáte Sikhismus, ale je to strašně zábavné náboženství. Všichni muži nosí na hlavách turban, pod který si schovávají své vlasy a ti nejhustější si pod něj zasouvají i spletené vousy. A tady jsou prostě všude – v ulicích a nebo jako obsluha našeho hostelu. Sotva dvacetiletý klučina s turbanem na hlavě a pár chlupy pod nosem vám pomáhá s orientací po městě. Jako by se zasekli v čase.

Ulice Amritsaru

Věděli jsme, že se v Indii nějakou dobu zdržíme, takže jsme začali nákupem SIM karty. To se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. V prvním Vodafone obchodě nás poslali na hlavní prodejnu, ke které jsme se prošli pěkných pár kilometrů skrz uličky trhu a metropolitně vypadající silnice plné KFC a Mekdonaldů. Ani v hlavní pobočce ale neprobíhal náš nákup zrovna jednoduše, protože jsme potřebovali nějakého Inda, který se za nás zaručí. Neměli jsme v plánu odcházet s prázdnou, tak jsme jim dali jméno a číslo majitele hostelu, který o tom „samozřejmě věděl“. Bohužel to neprošlo, ale jeden z prodejců se nás zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby se za nás zaručil on. Samozřejmě, že nevadilo! Byli jsme se ochotni se s ním za to i vyfotit!

Ivanka ve Vodafone

Využili jsme možnosti vyjídat náš hostel a dali jsme si večeři, která byla zadarmo připravená osazenstvem. Takovýto způsob ubytování se mi opravdu líbil. Ráno jsme si dali nějakou podivnou čočkovou pálivou snídani a přidali se ke skupině turistů na výpravu k chrámu. Šel s námi i Ed, kterého jsme potkali předchozí večer. Byl to další motorkář. Někdo, kdo sdílel náš osud. Přijel z Londýna přes Čínu a Pákistán a měl v plánu dojet do Sydney, takže skoro to stejné, co my! Jen teda měl o kousek větší a rychlejší motorku, přesněji šestistovku Tenere od Yamahy.

Ed před Zlatým chrámem
Zaostřeno na Eda.

Obklopeni muži v turbanech jsme si zavázali hlavu šátkem a vstoupili do Zlatého chrámu. Před hlavním vstupem hrálo pár chlapíků na podivné nástroje a my si stoupli do řady u mostu k hlavnímu oltáři. Od té chvíle bylo zakázáno fotit, což jsme samozřejmě nevěděli a pleskali jednu za druhou, dokud nás neokřikla jedna z místních. K odevzdávání darů jsme se nepřidali a ani jsme si neskočili na oběd, který je tady zadarmo. Nebo můžete na oplátku alespoň umýt nádobí, jako pár našich známých, kteří se tím později pochlubili v hostelu. My jsme se raději vydali na objevování krás města a jeho úzkých uliček plných polorozpadlých domů a indických zvláštností. Třeba skupinky mužů hrající něco podobného Člověče, nezlob se.

Indická deskovka

Nebyli jsme ale v Indii jen na dovolené, takže bylo potřeba sebou pohnout. Hned další ráno jsme pokračovali směrem k Novému Dillí, kde jsme měli spoustu práce a zařizování – třeba sehnat můj řidičák, který by už měl čekat na slovenské ambasádě. Od toho nás ale dělilo skoro pět set kilometrů, které jsme chtěli překonat za dva dny. Nabízely se dvě možnosti – buď to vzít přes Chandigarh, nově vybudované hlavní město indického státu Punjab, nebo přes Patialu, doporučovanou průvodcem jako místo, kde se dá dobře uniknout davům turistů. Ne, že bychom to po jednom dni v Amritsaru úplně potřebovali, ale měl tam být palác a znělo to zajímavě. Do Chandigarhu můžeme jet příště.

Obchod s turbany

Dvě stě kilometrů po indické dálnici nepřineslo nic nečekaného. Všude se válely krávy, ostatní řidiči se nás občas snažili zabít, ale nebylo to tak hrozné, jak jsme očekávali. Problémy nastaly až v Patiale samotné. První hotel, který jsme zkusili, byl hrozný. V několika dalších nás ale odmítli ubytovat a když někdo svolil, bylo to ještě horší, než v tom prvním. Uniknout davům turistů má i své stinné stránky. Vrátili jsme se do prvního hotelu, ukecali jsme si slevu a vyrazili na průzkum města. Palác byl trochu daleko, tak jsme zkusili najít nějakou bránu, která byla na mapě. Ani to jsme nezvládli, tak jsme se jen podivovali nad obchody s turbany. Zakončili jsme to luxusní večeří v indickém stylu. Skoro jako v Brně v naší oblíbené Indické Annapurně.

Qila Mubarak

Do paláce Qila Mubarak jsme dorazili až další den ráno. Jenže jsme přijeli moc brzo, muzeum bylo zavřené a mohli jsme si jen obejít hlavní budovu a k tomu nám zakázali fotit. To nám samozřejmě vydrželo jen dokud jsme nezahli za první roh. Na rozpadajícím hradě, nebo co to bylo, probíhala rozsáhlá rekonstrukce, takže v následujících několika letech by to tady mělo vypadat úplně jinak. Zatím ale nebylo možné ani vejít do hlavní budovy, kde bydlíval Maharádža. Nakoukli jsme alespoň do menšího paláce královny, kde nás uvítal hlavní inženýr. Zeptal se nás, jestli si chceme palác projít. Samozřejmě.

Nádvoří Qila Mubarak

Všechno se přestavovalo a už za rok by z toho měl být luxusní hotel. Všude byly nově vybudované podlahy a stropy, všechno čerstvě namalované s pečlivostí, kterou bychom od Indů neočekávali. Šlo vidět, že je to soukromá zakázka. Až to bude hotové, rádi se přijedeme vykoupat v lázních, kde se kdysi vyhřívala paní Maharádžová. Jen budeme muset někde sehnat těch sto tisíc korun, které to asi bude stát. Když jsme z paláce odešli na hlavní prostranství, stihli už otevřít muzeum a tak jsme si ho rovnou taky zkoukli. Dalo by se shrnout jako muzeum lustrů a zbraní, ale některé indické kousky byly opravdu zajímavé. Jako v Diablu.

Výhled na nádvoří Qila Mubarak

Nemohli jsme se už moc zdržovat, protože nás čekalo ještě dvě stě kilometrů do našeho ubytování v Novém Dillí, kde jsme si už zarezervovali pokoj přes Airbnb. Když jsme dojeli do vzdálenosti asi třiceti kilometrů od velkoměsta, uvítaly nás megalomanské dálniční projekty. Všude se stavěly mimoúrovňové nadjezdy a podjezdy. Trvalo nám ještě skoro dvě hodiny, než jsme hustým provozem dojeli až ke čtvrti Kailash Colony. Samozřejmě se nám ještě stihl vybít telefon, takže jsme jeli městem naslepo. A když už jsme byli skoro tam, ještě se nám rozbila červená motorka. Přesněji řečeno se něco stalo s řazením a Ivanka nebyla schopná řadit. Silou vůle a stehenního svalu zetku dotáhla až k vjezdu do bloku, ve kterém bylo schované naše ubytování. Zaparkovali jsme motorky do garáže a s nějakým řešením převodovky jsme si vůbec nelámali hlavu. Teď jsme si potřebovali oddychnout a skočili jsme si koupit pivo a rum.

Celková vzdálenost: 481.16 km
Celkem nastoupáno: 7573 m
Celkem naklesáno: -7568 m

Napsat komentář