Pracovní týden v Novém Dillí

Den 97 / 12. prosince 2015

„Když jsem byl malý, koukl jsem se do slunce. Byl jsem v Novém Dillí, nic se nestalo. Slunce nešlo přes smog vidět.“

Rajesh Pakos

Nové Dillí. Už jen název řekne mnoho. Představoval jsem si opravdu znečištěné město a dostal jsem ho. Na slunce člověk mohl rovnou zapomenout a přes smog jsme skoro neviděli ani na druhou stranu ulice. Jinak to ale nevypadalo zase tak špatně. Naše ubytování bylo v jedné z lepších čtvrtí města a tím pádem tam bylo docela čisto. Okolí domu bylo plné zeleně a v ulicích byly parky. Nejlepší ale byl místní trh, kam nás poslali naši domácí. Přijeli jsme sem ale kvůli zařizování, ne zábavě. Bylo potřeba vyzvednout můj řidičák na slovenské ambasádě a zařídit víza do Barmy a Thajska. No a pak bychom si rádi konečně sehnali mikrofon do helmy. Humayunova hrobka První ráno jsme začali čajem a smaženými vejci s moučnou plackou. Naskočili jsme do tuk tuku a když jsme o chvíli později koukali na zavřenou slovenskou ambasádu, došlo nám, že v sobotu nám tady asi nikdo nepomůže. Velmi dobře jsme si to naplánovali, zítra, v neděli, to asi nebude o nic lepší. Bylo zřejmé, že se tady zdržíme celkem dlouho. Na Barmské ambasádě jsme si alespoň zjistili otevírací dobu, která byla mezi desátou a jedenáctou hodinou dopolední – někdo se opravdu moc nepředře. Opičáci v drátech vedení Nakonec nám to všechno trvalo šest dní, za které jsme stihli projít pár hlavních památek včetně Humayunovy hrobky a mešity Jama. Dalším velkým úspěchem byla cesta metrem na druhou stranu města, kde jsme zjistili, že jsem si špatně uložil adresu do telefonu a že tam vlastně vůbec nic není. Zvládli jsme si alespoň zajít do Vodafone obchodu, kde nám odblokovali roaming v telefonu. Nedává to moc smysl, ale v rámci Indie funguje národní roaming, protože je tam spousta malých států – tak nějak jako si představuju USA. Ani mikrofon do helmy se nám sehnat nepodařilo. Když jsme přišli k obchodu poprvé, nejen že jsme ho nemohli najít, ale bylo už moc pozdě a tak bylo všechno zavřené. Napodruhé jsme přišli včas, ale najít obchod stálo i tak spoustu úsilí, protože byl v pátém patře náhodného domu a ještě jsme museli použít zadní vchod. To, že mikrofon neměli, už byla jen taková třešnička. Ivanka na skejtu S vízy to také nebylo úplně nejjednodušší. Na Barmské ambasádě nás poslali do háje, protože jsme neměli dopis od agentury. Museli jsme tedy zamluvit naši cestu do Barmy na únor a poslat zálohu, abychom dopis dostali. Naštěstí vše proběhlo rychle a další den jsme na ambasádu šli znovu s dopisem, jen jsme neměli zaplacený poplatek. Museli jsme do banky a protože ambasáda byla otevřená jen hodinu, bylo to pěkně těsné. Naštěstí byl před ambasádou připravený řidič tuktuku, který nás odvezl k bankám. Byl to ale vychytralý hajzlík, protože si myslel, že nenajdeme tu správnou. Když jsme ho v tomhle převezli, chtěl nás aspoň obrat o peníze tím, že si bude vymýšlet, kolik jsme ujeli kilometrů a kolik bychom mu měli zaplatit. Dal jsem mu nějakých pár desetikorun, pohádal se s ním a Ivanka zatím vyřídila naše vízum. Další den bylo hotové a my měli oficiální povolení vstoupit do země za účelem zkoumání zemědělských plodin, jak se psalo v našem průvodním dopise.

Děti hrající si ve smetí
Povšimněte si prosím spokojené indické rodinky v pozadí.

Druhé vízum bylo Thajsko a tam to probíhalo ještě hůře. Z ambasády, která byla asi deset kilometrů od našeho hostelu, což znamenalo asi hodinu cesty, nás poslali na jiné místo, protože v téhle budově se vyřizovaly jen diplomatické pasy. To znamenalo dalších deset kilometrů v indické dopravě. Když jsme pak na ambasádě už asi půl hodiny čekali v řadě, přišla za námi angličanka a řekla nám, že k vízu potřebujeme spoustu různých dokumentů a i tak ho nemusíme dostat. Když jsme došli k okýnku, řekli si o spoustu výpisů z účtů, plánů a dopisů a ještě k tomu dodali, že nám můžou zabavit pas, dokud nedodáme jakékoliv chybějící dokumenty. Tím se nám opravdu procházet nechtělo a naštěstí jsme vízum úplně nepotřebovali, takže jsme se rozloučili a vykašlali se na to. Zkusíme to znovu v Káthmándú v Nepálu a nebo se spokojíme s patnácti dny na hranici. Lotosový chrám Vyzvedávání řidičáku také nešlo úplně lehce. Když jsme v pondělí poprvé došli na ambasádu, byli jsme usazeni do uvítací místnosti a dostali jsme čaj. Slečna nám rovnou řekla, že s námi měli spoustu problémů. Na mém řidičáku prý pracovali dva zaměstnanci už dva týdny, protože v něm je čip a Indové se rozhodli ho raději zničit, než aby jej nechali projít. Naštěstí je přemluvili a i když dopis v dané chvíli ještě na ambasádě nebyl, měl by přijít v následujících pár dnech. Chvíli jsme si ještě popovídali a s Ivankou jsme si užívali, že ještě někdo další mluví naším jazykem – nebo alespoň téměř mým jazykem. U slavné mešity v Dillí Když jsme zrovna neběhali po úřadech, stěhovali jsme se z Airbnb do hostelu, kde jsme se znovu setkali s Britem Edem. Před hostelem taky parkoval pán s dvouválcovým Uralem se sajdkou, na kterém už snad deset let objíždí svět. Chtěli jsme si s ním popovídat, ale bohužel byl zrovna někde v zahraničí a motorku tady jen parkoval. Párkrát jsme si skočili na pivko, jindy na super obědy v místních cenově dostupných restauracích a hlavně jsme začali na přípravách na vánoce. Nakoupili jsme řetězy a baňky a naše Čízy pořádně ozdobili. Když jsme byli u toho, přidali jsme k tomu i vlajky, které jsme dlouho plánovali. Koupili jsme akrylové barvy a pokreslili můj kufr. Ivanka maluje vlajky na kufr Tím skončil náš pobyt v hlavním městě Indie. Řidičák a víza do Barmy jsme sehnali a bez zbytku jsme byli schopni se obejít. I když jsme to nečekali, v Dillí se nám nakonec líbilo. Bylo tam skvělé jídlo a spousta zajímavých míst. Projeli jsme si ho na skejtech a celkově jsme si náš pobyt užili. Těšili jsme se ale na další lokaci, na hlavní město jógy – Rishikesh. Od městečka pod Himálajemi jsme měli vysoká očekávání.

2 thoughts on “Pracovní týden v Novém Dillí

Napsat komentář