Do centra indického turismu aneb Konspirační teorie o selhání brzd

Den 111 / 26. prosince 2015

Ujeto: 11 337 km 

Druhý svátek Vánoční bychom asi měli prožít v klidu, ale nemohli jsme se přece pořád jen flákat. Byli jsme v Rishikeshi už týden, všechno vánoční jídlo a cukroví jsme sežrali. Bylo potřeba se posunout, specificky do Nainitalu. Večer jsme si už připravili věci, abychom ráno mohli brzo vyrazit, ale samozřejmě jsme zase vstali okolo deváté a z nějakého brzkého odjezdu velmi rychle sešlo.

Vánoční zbytky

Než jsme sbalili stan, který jsme větrali na střeše, snědli snídani, vypili čaj a našli místo na oba dva vánoční dárky, bylo půl jedenácté. Rozloučili jsme se s klučinou, který měl naši vilu Ixora na starosti, a zamávali jsme na sousedy, kteří se s námi vehementně loučili, i když jsme za celou dobu pobytu neprohodili jediné slovo. Už když jsem vyjížděl z placu, cítil jsem, že mi moc nefunguje přední brzda. Už den před tím to ale nestálo za moc, takže jsem si s tím moc hlavu nedělal. Vjel jsem na hlavní cestu a zkusil zadní brzdu, jenže něco se v ní posunulo a já sešlápl páčku skoro k zemi, až vyskočila ze stupačky pružinka, která ji má vracet zpátky. Bez jediné funkční brzdy jsem hned sjel na krajnici a odstavil motorku.

Prasklé lanko

Sundal jsem si bundu a helmu, odložil si je na Ivančinu motorku a začali jsme zkoumat, kde je problém. Zadní brzda byla v háji. Tisícihran držící páčku napojenou na táhlo se ošoupal a začal prokluzovat, takže jsme neměli šanci to opravit. Přitáhl jsem si alespoň přední brzdu, oblékl jsem si bundu a helmu, nasedl na motorku, rozjel se, zabrzdil a páčka ztratila jakýkoliv odpor. Prasklo lanko. Tak jsem zase postavil motorku na stojan, sundal jsem si bundu a helmu a zamával na Ivanku. Opravdu bych nečekal, že pět minut po sobě odepíšu obě brzdy. Kontroloval jsem lanko a nejsem si jistý, jak se mohlo stát, že takhle prasklo, vypadalo celé nějak divně a tak jsem v tom začal hledat konspirační teorie, jak mi někdo přecviknul přední lanko a upiloval zadní tisícihran. Určitě mě někdo chtěl zabít. O tomhle by se mělo psát!

Zetka čeká na svařování

Vyměnil jsem lanko, oblékl si bundu a helmu, rozjeli jsme se a po dvaceti metrech byl nalevo servis, tak jsme tam rovnou skočili. Klučina na to koukal, ale řekl mi, že s tím nic neudělá, že si to mám nechat přivařit. Proč ne, dílna se svářečkou byla hned přes cestu, tak mě tam Ivanka odtlačila, ukázali jsme mu co potřebujeme a koukali jsme, jak mu to půjde. Po chvíli byla páčka přidělána na věčné časy. Nechal jsem si ještě opravit packu na stojanu, ale mezitím vypadla elektřina, tak jsme aspoň měli čas si skočit na oběd. Když jsme se vrátili, bylo vše hotovo a chtěl po nás 8 Kč. Dal jsem mu 12, potřásli jsme si pravicí a vyrazili jsme snad už konečně na cestu. Bylo kolem jedné hodiny a ujeli jsme asi sto padesát metrů.

Svařená brzda

Nechali jsme se navigovat Googlem, který nás chvílemi vedl po téměř nových cestách okolo kanálu odvádějícího vodu z Gangy pro zavlažování polí a chvílemi skrz ty nejužší uličky městských tržišť. Po týdnu flákání jsme si cestu užívali. Proplétali jsme se mezi lidmi, osly a troubícími motorkami po rozbitém asfaltu. Byli jsme v hojně obhospodařované krajině zrovna v době sklizně cukrové třtiny, takže jsme mohli za jízdy pozorovat, jak ji všichni svážejí z polí. Od nejmenších dávek na kolech po volské, koňské a bůvolí povozy až po přeplněné náklaďáky, které ani nešlo předjet, jak z nich na všechny strany trčely naložené klacky třtiny.

Řepka frčí i v Indii

Krajina ale vypadala vhodně ke kempování a Ivanka chytla slinu, takže jsme se rozhodli, že po měsících v hotelích tentokrát rozbijeme stan a dáme si zase trochu dobrodružství v divočině. V Rishikeshi bylo kempování ve stanech turistickými agenturami postaveno na rovnost bunjee jumpingu, takže to určitě v Indii bude super. Skočili jsme si do vesničky na večeři, na kterou jsme dostali polévku a langoš s fazolovým kari a omáčkou. Příjemně jsme se najedli a pokecali jsme si s místními. Jeden z pánů trval na tom, že bychom si ještě měli dát s nimi čaj, ale bohužel jsme museli jet, protože světla už moc nezbývalo. Poděkovali jsme mu za nabídku a šli platit, ale když jsme si nedali čaj, rozhodl se, že za nás alespoň zaplatí. Zkoušeli jsme se bránit, ale nešlo to. Byli jsme každopádně příjemně překvapení, i když už to vlastně bylo v Indii podruhé, co za nás někdo platil.

Indický kemp

Hned za vesnicí jsme nalevo uviděli malý lesík a cestičku, takže jsme se vydali hledat místo pro stan. Projeli jsme po mezi lemované topoly až k domečku, který vypadal nadějně. Když jsme po patnácti minutách vcházeli do stanu, ozývala se z dálky střelba. Když jsme po půl hodině psali blog, křičely kolem nás opice a my se těšili, jak první indické kempování dopadne.

Kempování pod topoly

Budík nás probudil v šest ráno a nikdo nás tedy přes noc nezastřelil. Jenže v šest ještě byla tma a tak jsme spánek prodloužili až do sedmé, kdy už se slunce úspěšně probojovalo skrz krajinu zahalenou smogem. Když jsme vyšli ze stanu, zjistili jsme, že na políčku už bylo zasazeno a tak jsme s balenim raději pohli, abychom neměli na krku naštvaného indického farmáře. Za půl hodinky jsme zase odjížděli po polní silnici k nedalekému městečku.

Výhled na terasovitá políčka

Sedli jsme si v motorestu na placky na snídani a zkoumali na internetu, jestli se budeme schopni dostat do nedalekého národního parku. Vše nasvědčovalo tomu, že by to byla ztráta času, a tak jsme raději pokračovali do Nainitalu. Teda po tom, co se nás zase snažili oklamat s cenou snídaně. Ale jen těžko si mohli myslet, že jim uvěřím, že čaj, který jsme měli, stál padesát rupií místo dvaceti a že to nebyl čaj ale káva a proto byl tak drahý. Chlapík byl zřejmě úplně mimo.

Naše oblíbená fotka definující Indii. Kouř.
Naše oblíbená fotka definující Indii. Kouř.

Zbývalo nám jen sto dvacet kilometrů a čekali jsme, že za pár hodin budeme v cíli. Jeli jsme svižně po pěkné asfaltce, ve městě jsme se trochu prali s GPSkou, která nám ukazovala, že jsme na třech různých místech najednou a celou cestu jsme bojovali s místní dopravou. Náš boj vyvrcholil v momentě, kdy v protisměru jelo auto a mně z boční cesty vjel přímo pod kola motorkář se dvěma spolupasažéry. Protože jsem neměl kam uhnout a vůbec jsem neměl šanci zabrzdit, prostě jsem do něj najel, provedl pár zoufalých manévrů na udržení řídítek a pak se od něj za ustavičného nadávání znovu odpojil. Chlapík se na mě ani nepodíval a odbočil pryč, já si odnesl domlácenou nohu a naraženou nádrž. Indie stojí fakt za prd, rozhodl jsem se, že je čas na zákusek a na čaj.

Nejnepovedenější fotka

Když nám zbývalo asi šedesát kilometrů, vjeli jsme do lesa, což bylo pro nás něco dlouho nevídaného. Všude okolo cesty posedávaly opice, vzduch se vyčistil a my po několika týdnech viděli modré nebe, které bylo do té doby schované ve smogu. Cesta se pomalu začala zvedat a znovu jsme vjeli do Himálají, které jsme v Rishikeshi opustili. Jenže to se nelíbilo mojí motorce, která najednou ztratila výkon. Podařilo se nám ji opravit až napotřetí a nejspíš byl zase problém v karburátoru. Oprava ale byla úspěšná jen částečně, Číza byla pořád docela líná. Na dojetí to ale stačilo.

Kari s kari

Posledních dvacet kilometrů jsme se ploužili do kopce na jedničku. Okolo cesty přibývali místní turisti a když jsme sjeli do Nainitalu, poznali jsme opravdovou indickou turistickou destinaci. Cizinců tam bylo minimum, ale místní turismus kompletně zaplnil město minibusy a auty. Dojeli jsme k jezeru uprostřed města, sedli si na oběd a zkoumali, kde se ubytujeme a na jak dlouho. Když jsme něco našli na telefonu, všiml jsem si, že je kousek od nás hotel a tak jsem ho šel vyzkoušet. Byl plný, ale po cestě k motorce mě odchytl nějaký chlapík, že mám jít s ním a tak jsme spolu vyšli uličkou šílený kopec a vyzkoušeli pár hotelů, které byly buď plné, nebo ne úplně levné. Nakonec jsem souhlasil s cenou 1500 Rupií na noc a šel vyzvednout Ivanku s motorkami.

Nainital

Čízy měly ze stoupání do kopce ještě menší radost, než my.  Ivanku jsem musel velkou část kopce tlačit, aby vůbec vyjela, ale zvládli jsme to. Cesta dolů ale bude určitě mnohem horší, protože pochybuju, že moje brzdy budou schopny zabrzdit. To je ale problém na někdy jindy. Když jsme se ubytovali, viděli jsme z okna kolotoče a hřiště pro dvouřadové kolečkové brusle. To jsme museli využít a už za chvilku jsme se proháněli po okruhu, zatímco jsme si povídali se synem majitele hotelu, který se chce stát informatikem a chtěl by jít studovat do Ameriky.

Bruslící konverzace

Večer proběhly u jezera oslavy Zimního Karnevalu Nainitalu. Zatímco jsme si kupovali nové limetkové mýdlo v místním turistickém obchodě, venku propukl ohňostroj. Byl ale mnohem zábavnější, než ohňostroje u nás. Tenhle byl mnohem méně spolehlivý a každý pátý výbuch byl buď přímo na zemi, nebo jen v pár metrech. Lidem, kteří postávali jen kousek opodál a kterým na hlavu pršely jiskry, to zřejmě vůbec nevadilo. Ani chlapík, který se o ohňostroj staral, zřejmě vůbec nic neřešil a průběžně běhal okolo a zapaloval části, které mu zhasly. Ohňostroj tak měl ještě několik přídavků a na zemi šlo vidět siluetu chlapíka, kousek za kterým vybuchovaly gejzíry ohně.

Ohňostroj v Nainitalu

Nainital byl ale fajn. Tím, že všechno bylo vybudované většinou pro místní turisty, to působilo tak nějak příjemněji. Občas se s námi někdo vyfotil, ale nikdo nás s ničím neotravoval a mohli jsme se klidně procházet místními trhy a podél jezera. Vypadalo to, že se zdržíme.

Celková vzdálenost: 244.97 km
Celkem nastoupáno: 6616 m
Celkem naklesáno: -4986 m

Napsat komentář