Donepálu či Nedonepálu?

Den 113 / 28. prosince 2015

Ujeto: 11 627 km 

Nainital, městečko u jezera, kam si Britové jezdili odpočnout od horkých letních dní. Dnes populární turistická destinace indické střední třídy. Sedíte si tak po ránu na zídce a čekáte, až na vás přijde řada na lanovku na kopec. Indové, kteří chodí kolem do vás průběžně kopou, sedají si tak blízko, že prakticky sedí na vás a co chvíli se s vámi chce někdo fotit. O kus dál se houpe prázdný kolotoč „loď“ a hned vedle něj ve střelnici někdo zkouší své štěstí.

Lanovka v Nainitalu

Indie asi opravdu nebude naší nejoblíbenější zemí. Je sice vtipné, že se k nám většinou chovají, jako kdybychom byli VIP, ale někdy to je spíš na škodu. V tomhle případě nás nechali předběhnout ostatní a vyjeli jsme lanovkou o pár míst před naším pořadím. Při vstupu se ale zase naplno projevili. Je jedno, že nikdo další už na platformu nepřijde, ale je prostě potřeba se cpát. Vždycky a všude. Připadali jsme si zase jako v metru v Novém Dellí, jen v trochu menším měřítku. Řidič lanovky rukou zaklapl dveře, zamkl je klíčkem, zavolal svému kolegovi v druhé stanici, zahučela siréna a vyjeli jsme.

Pohled z lanovky v Nainitalu

Pohled na jezero byl v pohodě, nahoře nás ale přivítal další zábavní park. Hned jsme šli někam pryč, abychom trochu utekli hluku. V dálce skrz stromy prokvítaly vrcholy Himálaje, ale my chtěli trochu lepší výhled a vyrazili jsme na hůře dostupný kopec, který byl hned vedle. Když jsme se napoprvé ztratili a skončili na paloučku plném hovínek, rozhodli jsme se raději zeptat. Narazili jsme na chlapíka, který věděl dokonce i trochu česky („ahoj, jak se máš, dobže“). Jeho pokyny jsme sice za chvíli zapomněli, ale našli jsme zajímavé polorozpadlé sídlo, takže jsme si přelezli plot a za ním jsme prostě vyrazili směrem do kopce. Fungovalo to velmi dobře a za chvilku jsme šplhali svahem vstříc vlaječkám na vrcholu.

Rozpadlé vesnické sídlo nad Nainitalem

Nebyl jsem si jistý, jestli jsou vlaječky pěkné, nebo jestli je to spíš zabordelený vrchol pěkné hory, ale výhled byl super a tak jsme si sedli, užívali si a přemýšleli. Hlavně jsme řešili, jestli má smysl být v Indii nebo jestli raději vyjet do Nepálu. Normálně by to byla jasná volba, ale v Nepálu zrovna vládla palivová krize a tím pádem by benzín měl stát i více než stovku za litr. Hluku a šílené dopravy jsme ale měli dost, a když jsme zvážili všechna pro a proti, vypadalo to, že Nepál přeci jen vyhrává. Sice nejspíš utratíme více peněz za benzín, ale ušetříme svoje nervy a dost možná i zdraví. Indii si necháme, až se tady někdy všichni uklidní.

Na vrcholku kopce

Sešli jsme si kopec zpátky k lanovce a stavili jsme se v hospodě. Chtěli jsme si dát pivo, ale když panák místní whisky byl tak lákavě levný… Dali jsme si každý jinou značku, postavili jsme se na bar a zkoumali plesnivé zdi hospůdky nejméně třetí cenové kategorie. Na hladný žaludek jsme si celkem naložili a tak jsme před sjezdem lanovkou dali ještě čipsy. Jakmile jsme se z kabiny vypotáceli ve spodní stanici, vyrazili jsme rovnou na oběd. Dali jsme si speciální thali, což je tác s různými kari omáčkami – v našem případě sýrovou a fazolovou – a spousta různých super chlebů pečených v Tandoori troubě. Když jsme všechno natlačili, dali jsme si ještě procházku okolo jezera spojenou s hledáním bankomatu, ze kterého bychom mohli vybrat a nemuseli platit všelijaké poplatky. Neúspěšně.

Whiskey v Indii

Koupili jsme si ještě čtyři dvoulitrové PET lahve vody. Ne, že bychom byli tak žízniví, ale začali jsme plánovat, jak projedeme Nepál. Do nádrží více jak deset litrů nedostaneme, dva kanystry na každé motorce zvládnou další čtyři a zbytek bude muset jít do PETek na různé části motorky. Tím bychom si mohli dojezd trochu zlepšit. V hotelu jsme si pak sehnali dalších pár litrových lahví a běželi jsme na pokoj se připravit na zítřejší odjezd.

I takhle může vypadat Indie.
I takhle může vypadat Indie.

Ráno mi nebylo úplně nejlépe, zřejmě jsem zase snědl něco, co jsem neměl. Jako lenochod jsem dával věci do tašek a postupně je snášel k motorkám. Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme zase všechno připravili, tentokrát ke zkoušce brzd. Jak jsem zmiňoval minule, kopec k hotelu byl vražedný a štěrk, který ho pokrýval, taky nevypadal ideálně. Ivanka vycouvala, seskočila schod a pustila se z kopce. Chvíli jsem ji ještě držel, abych případně vykompenzoval naše slabé brzdy, ale vypadalo to, že tenhle kopec ještě udržíme. Za chvíli jsem to sjel i já a i když bych asi nebyl schopný úplně zastavit, alespoň jsem příliš nezrychloval.

Uličky Nainitalu

Hned po vyjetí z Nainitalu jsme si začali cestu užívat. Na zetkách to většinou z motocyklového hlediska nestojí za moc, protože do kopce to moc nevytáhne a z kopce se musí opatrně, protože jinak bychom to neubrzdili. Ale tady bylo jen mírné klesání s nekonečnými zatáčkami a tak jsme si to užili pořádně. Tedy alespoň než jsme potkali skupinu náklaďáků, které předjíždět v Indii není úplně jednoduché a už vůbec ne bezpečné. Naštěstí místní jsou zvyklí na nestandardní situace, a když mi při jednom ne úplně promyšleném manévru vjelo do cesty ze zatáčky auto, jen zatroubil a zpomalil, nijak překvapeně nevypadal. To stejné se ale nedalo říct o mě, protože jsem se pak ještě deset minut uklidňoval.

Benzínová příprava na Nepál

Když jsme sjeli z hor, čekala nás zase rovná placka až k Nepálu. Dali jsme si přestávku na oběd a vzali jsme to zkratkou, protože Google si myslel, že je pro nás lepší objíždět cestu číslo 125. Proč, jsme pochopili rychle. Byli jsme rádi, když jsme se kvůli děrám a dopravě přehoupli přes dvacet kilometrů za hodinu. Za chvíli doprava prořídla a děr ubylo, takže to takové hrozné nebylo. Blížili jsme se k hranici a tak jsme zastavili u benzínky, zalili kytičky zbylou vodou v PET lahvích a pak je všechny naplnili benzínem, abychom je přelili do kanystrů a pak naplnili znovu spolu s nádržemi. Celkem jsme nabrali 23 litrů benzínu navíc, což nám dávalo celkový dojezd okolo pěti set kilometrů. Na celý Nepál to stačit nebude, ale byl to dobrý základ.

Zetka s výslužkou benzínu

Nebyla by to hranice mezi Indií a Nepálem, aby nebyla úplně šílená. Po hrázi přehrady s kolejemi přejížděly koňské povozy plné lidí a ze všech stran se je snažili předjíždět motorkáři – včetně nás. Když jsme se konečně vypletli ven, dojeli jsme po prašné cestě k budce, kde si nás zapsali a poslali k celníkům. Nabídli nám čaj a pořádně si pročetli naše Karnety. Zeptali se, jestli si je můžou okopírovat k samostudiu, protože tady často Karnet nemívají. Po asi hodině nám je konečně vypsali. Vjeli jsme tedy oficiálně do Nepálu, i když to tedy nebylo podle ničeho poznat. Všude se pohybovali lidé. Žádná závora, žádný předěl. Po cestě z celního úřadu jsme viděli jen bilboard „Vítejte v Nepálu“ ale podél cesty prostě byly domky a u jednoho z nich napsáno „imigrační úřad“. Koupili jsme si za 25 dolarů víza, o kousek dál v budce si nechali vyplnit Karnet, který jim byl stejně skoro jedno, a bylo to za námi. Jak jednoduché.

Reklama na Nepál

Chtěli jsme zůstat hned za hranicemi a najít si hotel, kde si odpočneme, ale městečko nevypadalo příliš vábně a než jsme uviděli cokoliv zajímavého, bylo už za námi. Zaparkovali jsme u hotelu asi po třiceti kilometrech a radili jsme se, co dál. Bylo ještě světlo a místo přeplněných indických jsme byli na poloprázdných nepálských cestách. Na žádnou díru jsme zatím taky nenarazili a do národního parku Bardya nám chybělo přes sto kilometrů. Rozhodli jsme se, že to zkusíme dojet i přes mé zažívací problémy a blížící se soumrak.

I když byla cesta mnohem pohodovější, všude byly davy cyklistů a chodců, takže jsme na to nijak moc šlapat nemohli. I tak jsme si ale užili pár těžkých chvil. Volské povozy nebyly vůbec osvětlené a tak jsme je viděli často až na poslední chvíli, což platilo i pro policejní zátarasy. Pes, který mi vběhnul pod kolo, taky nebyl zrovna nejlepší zážitek. Když nám pak při vjezdu do národního parku řekli, že nemáme troubit, protože v parku jsou tygři a nosorožci, cítili jsme se ve tmě hned mnohem příjemněji. Po deseti kilometrech jsme dojeli k bráně a pak po prašné cestě pokračovali skrz brody až do vesničky, kde byla všechna ubytování. Bolely nás záda, bylo nám zima a bylo nám zle a tak jsme vzali první nabídku a ubytovali jsme se u pana G. Skoro tři sta kilometrů za námi a já v devět hodin usnul jako mimino.

Celková vzdálenost: 288.48 km
Celkem nastoupáno: 5372 m
Celkem naklesáno: -7155 m

2 thoughts on “Donepálu či Nedonepálu?

Napsat komentář