Ignorace národních parků a téměř šťastný téměř nový rok

Den 115 / 30. prosince 2015

Ujeto: 11 947 km

Národní park Bardia je nejrozlehlejší rezervace v Nepálu. Potulují se po ní tygři, nosorožci, ptáci, ale žádní Češi ani Slováci. Ti se rozhodli raději ušetřit peníze a flákat se jen v okolí svého ubytování. Prošli si areál velitelství parku, kde se jim vysmívaly opice, ignorovali je krokodýli a tančil s nimi noso(jedno)rožec. Pak se usadili k řece a sledovali ledňáčky při lovu. Tím byla jejich návštěva národního parku dokončena.

Ivanka s nosorožcem

Seděli jsme na židličkách před naší chatkou a koukali do zahrady. Vrátili jsme se z naší vycházky a já byl úplně na kaši. Nevím, co jsem to v Indii snědl, ale moje střeva se rozhodly se toho zbavit. Majitel chatek sice nebyl úplně nadšený, že jsme s nim nevyjeli na safari, ale nedá se nic dělat. Sto dolarů se nám za to platit nechtělo a stejně bych musel pořád někde hledat záchod. Když jsem se po pár hodinách koukání do blba trochu vzpamatoval, naindulonoval jsem si aspoň boty a přečetl kus knížky. Výhled jsme měli super. I smogu docela ubylo a toho si bylo potřeba užívat. Z dáli ozývající se elektronická hudba, která byla součástí oslav nového roku domorodého obyvatelstva, nás už nemohla nijak otrávit. Po Indii nám ještě pořád nefungovaly uši, takže jsme to skoro neslyšeli.

Masochistické kuře

Na večeři jsme rezignovali a dali jsme si špagety. Doufal jsem, že se v žaludku zašmodrchají a neprotečou hned ven druhou stranou jako ostatní věci, které jsem v poslední době snědl. Dali jsme si zase brzkou večerku a ráno jsme se začali balit před další cestou. Zase to nešlo moc rychle a než jsme ještě pojedli snídani, na kterou jsme dostali chleba s džemem, odjížděli jsme v deset. Problém byl, že jsme si mysleli, že máme před sebou jen dvě stě sedmdesát kilometrů, jenže jsme se sekli o padesát a tím pádem jsme měli dát víc jak tři sta. Bolely mě záda už při tom pomyšlení.

Opice v Bardii

Po chvíli jsem ale zjistil, že mě při pomyšlení ve skutečnosti záda vůbec nebolely a rozbolely mě až na cestě, po které jsme jeli. Nevím, co dělali místní inženýři špatně, ale cesta působila podobně jako nově vystavené ostravská dálnice – taková vlnitá housenková dráha. Motorka neustále poskakovala, sedlo pružilo až k dorazu a vrzání tlumičů šlo slyšet na míle daleko. Občas jsme chytli i pořádnou díru a pěkně si zanadávali, ale kilometry ubíhaly docela svižně. Jenže nám nevycházel benzín. Měli jsme zásoby na nějakých pět set kilometrů, ale to bylo za předpokladu, že nám motorky žerou čtyři na sto, což se z nějakého důvodu nestalo. Do cíle nám zbývalo ještě přes sto padesát kilometrů a v kanystrech a nádržích nám zbývalo posledních deset litrů. Bylo potřeba sehnat benzín, ale neměli jsme ho čím zaplatit, protože jsme po zaplacení ubytování měli posledních dvacet pět rupií – asi 8 Kč. Takže bylo třeba sehnat bankomat. Před tím ale bylo potřeba opravit moje zadní kolo, protože se mi uvolnila matka a začala mi dřít pneumatika o rám.

Bůvol

Když jsem všechno dotáhl a zkusil nastartovat, zjistil jsem, že už mám zase prázdnou nádrž a potřebuju dolít další PET láhev. Poprosil jsem Ivanku o olej a ta vyjekla zděšením. Ztratila totiž celý náklad, který měla mezi kufry – spacák, karimatku, chrániče na řídítka a lahvičku na olej. Hrozná škoda, takže se rychle jela podívat, jestli to neztratila někde v okolí. Chtěl jsem jet s ní, ale zjistil jsem, že jsem asi nějak špatně opravil zadní kolo a nešlo s ním otočit. Než jsem to opravil, byla už pryč a mi nezbývalo, než na ni počkat.

Jak vyprodukovat mnoho hluku? Na povoz naložíte reprobednu a dieslový agregátor.
Jak vyprodukovat mnoho hluku? Na povoz naložíte reprobednu a dieslový agregátor.

Za chvíli byla zpátky, ale samozřejmě bez spacáku. Ujeli jsme přes sto padesát kilometrů a nemělo smysl se vracet, obzvláště když jsme neměli benzín. Se špatnou náladou jsme pokračovali dál, v prvním městečku nás poslali k bankomatu dalších třicet kilometrů, které vedly krásnými serpentinami skrz hory porostlé travou, vypadající jako vlasaté vrcholky. Když jsme dojeli do městečka, vybrali jsme peníze a začali shánět benzín. Ukázalo se, že to nebude takový problém a za sto osmdesát rupií (cena před krizí je sto pět) za litr jsme si zajistili dojezd do Lumbini, kam nám chybělo už jen nějakých osmdesát kilometrů.

Jelen Místní
Jelen Místní

Opět se setmělo. Už jsme si mysleli, že dojedeme v pohodě po asfaltce, ale zřejmě jsme si každý den v Nepálu museli užít kamení a prach. Za chabého světla našich reflektorů jsme projížděli skrz vymleté díry a navátý prach, ale slavné Lumbini, rodné místo Buddhy, nebylo nikde vidění. Když chybělo patnáct kilometrů, najeli jsme na téměř asfaltovou cestu, kdy asfalt úplně mizel jen výjimečně. Když chybělo pět kilometrů a my byli pořád v polích, bylo nám to už podezřelé, ale pokračovali jsme a nakonec jsme dojeli ke zdi, která zřejmě něco oddělovala. Objeli jsme ji, napojili jsme se na další asfaltku a postupně dojeli až ke chrámu Korejského státu, který stál téměř osamoceně uprostřed divočiny. Takhle jsme si to úplně nepředstavovali.

Korejský chrám v Lumbini

V chrámu mělo být možné přespat, ale řekli si o pět set rupií na noc na osobu a ještě k tomu v oddělených ubytovnách pro kluky a holky – šli jsme si najít hotel. Přeci jen bylo třicátého prvního prosince a nový rok se kvapně blížil. Dojeli jsme do „centra“, což byla jedna ulice. Tam jsme konečně potkali i nějaké turisty, kteří nám doporučili penzion naproti. Shodili jsme motorkářské oblečení a utíkali na večeři s očekáváním, jak s ostatními oslavíme nový rok. Po jídle se ale všichni zvedli, odešli pryč a nás tam nechali. Všechny obchody v okolí se mezitím zavřely a okolo desáté hodiny už bylo všude hrobové ticho, tedy krom vzdáleného halekání buddhistického chrámu. Další věc, kterou jsme si takhle nepředstavovali.

A kde jste strávili silvestrovské oslavy vy?
A kde jste strávili silvestrovské oslavy vy?

Nakonec jsme si na pokoji otevřeli pivo a po novém roce si zahráli jednu hru Carcassone. Zvláštní přivítání nového roku, ale tady nám to vlastně ani nepřijde. Byl to prostě další cestovatelský den, podobně jako svátky a narozeniny. Po pár dnech jsme dokonce zjistili, že Nepál má posunutý čas o patnáct minut a tím pádem jsme vlastně slavili i ve špatnou dobu. Naše selhání bylo absolutní.

Celková vzdálenost: 320.47 km
Celkem nastoupáno: 5821 m
Celkem naklesáno: -5872 m

3 thoughts on “Ignorace národních parků a téměř šťastný téměř nový rok

Napsat komentář