Objevitelé ostrova Bilugyun

Den 158 / 11. únor 2016

Ujeto: 16 806 km

Naypyitaw – Kin Pun Sakhan – Golden Rock – Mawlawmyine – Bilugyun

Byli jsme už v Barmě přes týden a z naší cesty už zbývalo pár posledních dní. S ostatními členy naší skupiny jsme se příjemně spřátelili a bylo fajn vědět, že s nimi večer budeme popíjet pivko a povídat si o uplynulém dni. Na ten další jsem se těšil, protože jsme měli jet ke Zlatému kameni. Ten mě ani tak moc nezajímal, ale ta cesta k němu je super, protože se jede na korbě náklaďáku, který se s tím alespoň naposledy vůbec nepáral a s ohledem na pekelné stoupání (a po cestě zpátky klesání) připomínala cesta spíše zábavní park.

Nákladní autobus na cestě ke Zlatému Kameni

Velká část naší skupiny se na to vykašlala a raději si pospala, takže nás nakonec jelo jen 6. Už po cestě ke kameni to byla super sranda a Ivanka měla často co dělat, aby udržela žaludek na uzdě. S několika zastávkami, při kterých nám chlapík s žebrací mísou nejspíš vyprávěl o tom, jak důležité je pro nás podpořit tenhle kámen, jsme vystoupali až k zastávce pod vrcholkem hory, na které zlatý kámen stojí. Přímo k němu měla naštěstí Ivanka, jakožto žena, vstup zakázán a tím pádem byla vyloučena šance, že by se jí při její šikovnosti podařilo kámen shodit. Když jsme si chtěli podobně jako na pagodě v Nepijto polít svou sošku lva, bylo nám řečeno, že si máme za vodu zaplatit. Odpověděli jsme, že si lva radši polijeme někde jinde. Alespoň jsme si zazvonili na zvony, čímž jsme prý rozhlásili, že jsme tady byli a že jsme přispěli nějakou vekou částku, čímž bychom měli teoreticky motivovat i další vesničany, aby zaplatili. Zajímavé zvyky tady mají.

Zlatý kámen

Cesta zpět do města byla velkým zklamáním – chytli jsme nějakého připrděného řidiče, který měl věčně nohu na brzdě a vůbec jsme se nerozjeli. Za tohle jsem teda nezaplatil. Vlastně jsem neplatil, ale stejně jsem byl nespokojen. Dorazili jsme do Kin Pun Sakhan, oblékli se do pracovního a vyrazili směrem k Mawlawmyine, kde jsme dostali noc navíc jako omluvu za… už ani nevím. Myslím, že jeden z průvodců (Win) s námi nemohl být hned od prvního dne, což nám ale bylo samozřejmě úplně jedno. Když jsme se k městu blížili, měli jsme zvláštní pocit, že něco nehraje. Párkrát kolem nás projely traktory připomínající svým osazením reproduktory spíše mokrý sen návštěvníka technoparty. Hluk, který tyhle výdobytky místního inženýrství vydávaly, daleko přehlušil i naše dvoutaktní motory a to nám na místní klidnou kulturu nesedělo. Všechno nám docvaklo, když jsme si blíže prohlédli řidiče – jednalo se samozřejmě o Indickou menšinu, které nestačilo nám dělat problémy doma, museli emigrovat a otravovat naše životy i tady.

Techno indické auto

I když bylo organizované cestování fajn, bylo to pro nás něco nezvyklého a chyběl nám pocit, že jsme pány vlastní cesty. Jakmile jsme byli v hotelu, rozhodli jsme se alespoň částečně ovládnout svůj čas a na večeři jsme si zašli spolu s Walterem do nedaleké čajovny, kde jsme si dali pár místních zákusků s čajem, za které jsme dohromady zaplatili tak dvacet korun, ale byli jsme z toho hrozně nadšení. Když se nás pak naši průvodci ptali, co bychom chtěli další den dělat, navrhnul jsem, že bychom mohli zajet trajektem na nedaleký ostrov Bilugyun. Nalákal jsem ostatní na ručně balená cigára a bylo rozhodnuto.

Naloďování se k cestě na Bilygyun

Ráno jsme dojeli do přístavu, který se od mé minulé návštěvy posunul o pár kilometrů mimo město. Na tuhle cestu jsme nakonec jeli já s Ivankou, Walter a Rahul. Čezety jely po příjezdové rampě pohodově a naložili jsme je bez problémů, ale Rahul málem se svým KTM zahučel do vody a Walter Enfielda už zase položil, což si samozřejmě zasloužilo pár poznámek ohledně jeho neschopnosti řídit motorku. Všechny čtyři stroje jsme na palubu ale dostali a započalo naše čekání na vyplutí. Nalodili jsme se na téměř prázdnou loď a nečekali jsme, že ji budou chtít naplnit doslova až po střechu – spousta sudů, sádrokartonových bloků, pytlů a krabic s čerstvě vylíhlými kuřaty.

Číza za sudem

Po nějaké hodince jsme dorazili k ostrovu, po vyprázdnění všeho nákladu jsme se vylodili i my a museli jsme se zapsat do policejní knihy. Hlavně jsme zjistili, že jsme první turisté, kteří na ostrov vjeli s vlastními motorkami – zatím se sem lidé dostali jen s vypůjčenými skútry. Ještě nás upozornili, že nám ve čtyři jede poslední loď zpět, tak ať se stihneme vrátit. Naskočili jsme na motorky a vydali se objevovat ostrov. Projeli jsme ho až ke konci cesty na jižní straně ostrova, kde jsme si našli i restauraci o kterou se zřejmě staral lesbický pár (nejspíše neregistrovaný). Moc turistů tam asi opravdu neměli, ale jeden z hostů naštěstí uměl anglicky a tak se postaral o to, abychom měli co jíst. Mě zaujala sbírka alkoholu za barem a hlavně pípa pro čepované pivo. Taková vesnická hospoda skoro jako doma – jen tady nepotřebovali zdi, protože jim nikdy nebylo zima.

Bar na ostrově Bilugyun

Cestu zpět jsme si chtěli zkrátit přes pole, ale jak už se stává pravidlem, když vyberu cestu já, cesta za chvíli zmizí. Přehopsali jsme pár mezí, ale pak zase Walter dělal problémy. Se svou nízkou motorkou se zaseknul a rozhodl se situace využít k předvedení artistických kousků na své motorce, která teď sloužila jako ocelová „koza“. Protože to nevypadalo, že by tahle cesta někam vedla, vrátili jsme se zpátky na aslfaltku a pak i zpět do městečka, u kterého byl přístav. Skočili jsme si ještě na čaj, prohlédli si procházející svatbu na oslech a počkali si nějakou hodinku, než nás zase přijede vyzvednout loď, která nás odveze na pevninu.

Walter akrobat

Vody mezitím díky přílivu pořádně přibylo a vraky lodí zabořené v písku už zase obklopovala řeka, která jen o kus dál ústila do moře. Nalodili jsme se k cestě zpět a se zapadajícím sluncem jsme se vrátili do přístavu, kde jsme se přílivu divili ještě více. Ráno jsme naloďovali z nejnižšího ze tří mol, teď jsme se vyloďovali z toho nejvyššího a bylo to ted mnohem jednodušší. Tím jsme vlastně uzavřeli celou naši návštěvu Barmy, protože další den jsme jen přejeli k hranicím, rozloučili se s našimi průvodci Phewem a Winem a začali s byrokracií na thajské hranici.

Celková vzdálenost: 195.5 km
Celkem nastoupáno: 3446 m
Celkem naklesáno: -3477 m

2 thoughts on “Objevitelé ostrova Bilugyun

    1. Jakto? 🙂 Vždyť když se podíváš na blog, tak to jde postupně celou dobu zpět až k tomu kdy jsme vyrazili.

Napsat komentář