Jak jsme dojeli do Thajska a všichni nás zase opustili

Den 160 / 13. únor 2016

Ujeto: 16 806 km

Mae Sot – Mae Sariang

Třináct dní v Barmě bylo za námi a bylo to mnohem úspěšnější, než jsme já nebo Ivanka očekávali. Měli jsme docela volnost, našli jsme si pár míst, kde jsme mohli jezdit kam jsme chtěli, společnost byla úžasná a celkově jsme si to hrozně užili. Motorky to taky zvládly bez většího zaškobrtnutí – jen se párkrát zašpinil karburátor a některé kopce už na ně prostě byly moc, ale to jsme očekávali. A hlavně hrozně frčely, protože kufry se celou dobu vozily v doprovodném vozidle. Tomu už ale byl konec. Předchozí den jsme je museli v rámci příprav zpátky přimontovat a motorky zase dostaly svou železnou kouli k nohám. Čekal nás konec společné cesty, hraniční přechod do Thajska a rozloučení s velkou částí naší družiny.

Číza na hranici Thajska

Nejdřív ale k byrokracii. Barmská strana přechodu proběhla bez problémů, vyplnili nám karnety a za hodinku, za dvě jsme byli pryč. Největší zdržení bylo kvůli tomu, že museli odbavovat třináct lidí. To byl taky důvod, proč jsme pak na thajské straně strávili snad čtyři hodiny, po které jsme přecházeli mezi řadami u dvou okýnek. Taky v Thajsku neplatí karnet a tím pádem se všechno musí řešit přes jejich papíry a povolení – z karnetu si jen opsali detaily o motorkách. No a taky nesměl chybět malinký úplateček – chlapík řekl, že mu těch zbylých třicet Bahtů určitě rád nechám, což jsem samozřejmě přesně neudělal.

Skupinka v kempu v Mae Sot

Než jsme byli schopni projet hranici a změnit opět směr jízdy na levou stranu, odpoledne už bylo skoro za námi. Ray znal v oblasti kemp, ve kterém bychom měli být schopni přenocovat a tak jsme se za něj spolu s Walterem zapojili a vyrazili do města Mae Sot. Rozdíl mezi Barmou a Thajskem nemohl být očividnější. Z malinkých ušmudlaných barmských vesniček jsme najednou vjeli do velkoměsta, nebo tak nám to alespoň připadalo. Cesty byly už jen čtyřproudovky, všude byly ohromné nákupní střediska a benzínové pumpy s celými zábavními centry. Hlavně pro Ivanku to byl naprostý kulturní šok, protože po měsících v punkových zemích jsme si připadali zase jako bychom byli doma v Evropě.

Večerní kempování

Dojeli jsme kousek za město a odbočili na malou cestu, na jejímž konci nás čekalo pár chatek. Walter zaparkoval svou indickou pseudomotorku, její stojan ale zapadl do trávy a motorka se skácela k zemi. Když Walter viděl, co se děje, rozhodl se zachránit situaci a hlavně své nohy od padající motorky tím, že vyskočil na přilehlý strom. Když jsem se tedy ohlédl, viděl jsem jeho motorku na zemi a Waltera v koruně stromečku, což se setkalo s velkým úspěchem nejen u mě, ale u všech okolostojících. Když jsme se dosmáli, domluvili jsme se s majitelem, že můžeme přenocovat ve stanu a dokonce zadarmo – nejspíš díky tomu, že Ray s rodinou si vzali chatu a hlavně díky tomu, že majitel byl členem Land Rover klubu, který Rayovi poskytoval ze zřejmých důvodů podporu (Ray přijel v šedesát let starém Land Rover Defender). Ed se svou Tenere přijel o chvíli později, ale nevypadal vůbec dobře – nejspíše mu nesedlo jehněčí, které si dal na rozloučenou s Barmou. Místo kempování se rozhodli si raději pronajmout chatku a pořádně si odpočnout.

Číza v kempu

Bylo fajn zase rozložit stan, ale úplně nejlepší bylo být zase online. V Barmě internet za moc nestál a tady v kempu byl až neuvěřitelně rychlý. Dal jsem nahrávat fotky na online úložiště a nestačil koukat, že těch deset GB, které se za Barmu nashromáždily, trvalo jen pár hodin. Rozhodli jsme se, že odsud jen tak neodjedeme, protože jsme opravdu potřebovali oddych. Flákali jsme se po kempu, tlačili jsme thajská jídla, jezdili do obchoďáků, po večerech grilovali a užívali si vzájemnou společnost. Jeden večer jsem si půjčil Edovu Suzuki Tenere 660, abych ji vyzkoušel (bavili jsme se o možnostech budoucí motorky). Co vám budu povídat, oproti Čezetě to bylo opravdu jiné svezení a když jsem zabral za plyn, nestíhal jsem se divit do jakých čísel se tachometr točil bez toho abych se cítil, že jedu nějak rychle. U Čízy je totiž pocit z rychlosti z velké části nahrazován intenzitou vibrací. Když jsem dojel na parkoviště, zjistil jsem zásadní nevýhodu téhle motorky – byla pekelně vysoká a taky pořádně těžká, takže jsem s ní ani bez kufrů nebyl schopný pořádně zaparkovat a položil jsem ji na zem, čímž jsem odlomil zarážku brzdy. Když jsem ji vracel Edovi, neměl úplně radost. Utěšoval mě ale tím, že prý zarážku nalomil on při jeho předchozích pádech.

Někteří fotografové si kupují drahé monitory se stínidly. Při cestování však poslouží i bedna od piva.
Někteří fotografové si kupují drahé monitory se stínidly. Při cestování však poslouží i bedna od piva.

Po dvou nocích nás opustil Ray s rodinou a tak jsme se rozhodli, že další den už pojedeme i my. Spolu s ostatními jsme si zajeli ještě na oběd do obchoďáku, kde jsme zároveň chtěli dokoupit pár užitečných věcí. Například běžecké boty, protože jsme s Ivankou už byli hrozně tlustí. S Walterem a Edem jsme si dali poslední objetí a tím oficiálně skončilo naše společné cestování, zbyli jsme už zase jen my dva s Ivankou. Náš další cíl byl slavný okruh Mae Hong Son, na který se sjíždějí motorkáři z celého světa – nebo se tak alespoň prezentuje. My se na něj chtěli napojit co nejpříměji a rozhodli jsme se jet podél hranic s Barmou přes Mae Sariang, Mae Hong Son, Pai a zakončit jej v Chiang Mai.

Land Rover a Tenere

Začátek nám moc nevyšel, protože jsme hned za městem museli řešit špinavý karburátor. Zastavili jsme ale u servisu, tak jsme návštěvu spojili i s výměnou oleje a mým pokusem o vytvoření palivové kaskády – propojení dvou palivových filtrů. Tenhle pokus se ale nesetkal s úspěchem a dosáhl jsem jen toho, že jsem jeden z filtrů nasadil naopak a motorka díky tomu kompletně ztratila tah. I pak jsem ale ničemu nepomohl a po pár dnech jsem to zase musel rozdělat. Nepředbíhejme ale, zatím jsme byli kousek od města Mae Sot. Jeli jsme podél hranice a hlavně okolo uprchlických táborů směrem na sever. Některé pohledy byly opravdu úžasné a dřevěné chatičky osvětlené zapadajícím sluncem s vápencovými skalami v pozadí byly magické. Proto jsme se rozhodli je nefotit a nechat si tuhle vzpomínku jen pro sebe (ve skutečnosti jsme samozřejmě byli líní sesedat z motorek).

Tábořiště mezi thajskými poli

Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat v kempování a tak jsme si našli pěkný kousek trávy hned vedle říčky a malé restaurace s obchodem. Ráno jsme si uvařili mléčnou rýži a pokračovali dál v naší cestě. Byli tady opravdu na turisty připravení a všude byly cedule odkazující na dostupné atrakce. Projeli jsme k jednomu z chrámů a po cestě potkali poštu! Ivanka nemohla tuhle příležitost promeškat a koupila si asi všechny známky, které měli na skladě – a že jich tady bylo opravdu dost. Další zastávka byla v jeskyni, do které jsme bezhlavě vběhli v motorkářských kalhotech a pohorkách. To se samozřejmě nesetkalo s úspěchem, protože jeskyně byla vyhloubená řekou a do řeky v pohorkách nechceš. Skočili jsme se převléct a přezout a napodruhé nám už v objevování stalagmitů a stalagnátů nic nebránilo.

Jeskyně po cestě do Mae Sariang

Po cestě jsme se skočili podívat ještě na jednu budhistickou stupu a la Burma a pak už jsme to jen okolo rýžových polí dojeli až do města Mae Sariang, kde jsme si našli příjemné ubytování v chatce s vlastním parkovacím místem a kytičkami pro motorky, které si také občas zaslouží trochu luxusu. Obuli jsme si naše nové běžecké botky a šli je vyzkoušet do večerních ulic města. Běh jsme samozřejmě oslavili lahví pivka v jedné z místních hospod. Prozatímní pocit z Thajska byl velmi dobrý.

Celková vzdálenost: 533.21 km
Celkem nastoupáno: 10019 m
Celkem naklesáno: -9410 m

18 thoughts on “Jak jsme dojeli do Thajska a všichni nás zase opustili

  1. Čtu stále jak brbláš nad ucpávání karbece, kdy jsi naposledy měnil, ne čistil, vzduchový filtr? To nebude palivovým filtrem, ale vzducháčem a nebo okolo něj ti tam jde nějaký prach a to ti ucpává trysku …

    1. Číza má na čištění vzduchu jen mřížku, na té toho moc nevyměníš 🙂 Prach okolo karbecu možná trochu jde, ale máme to relativně utěsněné, takže tohle jsme taky řešili. Hlavně ale z karbece většinou po vyčištění vylezou kousíčky rzi.

      1. Jo, vlastně jo, ty máš karbec i s přívodem vzduchu pod krytem přímo na motoru … a ta rez se ti neusazuje ve skleničce filtru paliva? To je divné, přece nemůžeš mít takový průtok filtrem aby tam nic nezůstalo a procpalo se skrz síto filtru …. a je to určitě rez z nádrže? Někdy takhle vypadají staré úsady ze stěn plovákové komory karbece – jezdíš na co seženeš a „benzín z banánů“ 🙂 ti ty úsady může částečně rozpustit a uvolnit … jsou to takové nahnědlé mrňavé šupinky … taky jsem se jednou u dvoutaktu s tímhle potkal, ale tam motor dlouho stál a předchozí majitel se neobtěžoval před odstavením motky do stodoly s vypuštěním nebo vyjetím karbece a olej který tam zůstal po vypaření benzínu a vyschl mi pak dělal časem tuhle paseku. Předtím to ale nezjistíš že tam máš tento povlak, jen plováková komora má trochu jinou barvu a setřít se to nedá, je to jak lak … jo a když čistíte svíčky, jakou mají barvu, jak jsou vypálené? Z toho se dá taky hodně poznat v jakém stavu je motor … můžu ti poslat v příloze takový orientační přehled s obrázky vypálení kontaktů svíček a popisem případné závady, jen nevím kam bych ti to poslal … tedy pokud budeš chtít …

        1. S tím karbecem těžko říct. Většinou jsou to malinké červené kousky vypadající úplně stejně jako ty co se zachycují v lahvičce palivového filtru a taky se většinou ucpe, když musíme jet na rezervu a pak je v palivovém filtru tuna smítek a ty malé se asi někudma procpou ven při těch otřesech, které Zetka typicky má. Jinak si to vysvětlit neumím, ale teď v poslední době je to celkem v pohodě zase, máme taková stádia. Taky už víc vylíváme lahvičky po použití rezervy. Ohledně svíčky, vypadá docela v pohodě, je trochu nahnědlá, ale jestli máš nějaký takový přehled, určitě se na něj rád podívám. Když tak ho prosím pošli na marek.vantuch@gmail.com diky moc.

          1. Jasné, bordel v nádrži … ty máš filtr pro naftu z traktoru? Ten je řidší pro větší hustotu nafty … zkus pro benzín … přílohu pošlu z pn66@ …. atd. 🙂 pokud budete mít čas, vylejte benál z nádrže, pořádně tlakem propláchněte vodou ať ty kousky vylítají, předtím vymontujte ventil, zetka stála dlouho bez paliva a nádrž vevnitř zkorodovala … pak vysušte na slunci, to by neměl být problém, zahýbejte s nádrží ať máte jistotu že tam nezůstala voda a všechna se vypařila a pak znovu zpátky … jo a ta příloha má cca 11 Mb …

          2. Měl by to být filtr ukuchtěný někde v garáži, jestli je to pro naftu, je to dost možné, ale pro benzín tady těžko seženu, znají tu jen ty plastové šmejdy. Uvidíme, jak se nám s tím bude chtít štvát, nejspíš to pořešíme až při převozu do Austrálie. Jinak jsem koukal na ty svíčky a jediné co na nás sedí je ukládání sazí, ale to se s naším karburátorem stejně už nedá nijak líp nastavit, takže by neměl být problém.

  2. V Kambodži jsem viděl jak si tuktukáři přidělávají přídavné vodní odpařovací chlazení – prostě jen nádoba s ventilem a hadičkou která vede nad válec, pootevřou ventil a voda jim pozvolna dochlazuje odpařováním válec … nezkusíš to? Můžu někde pohledat foto jestli chceš ….

    1. Shodou okolností nám zrovna o tomhle včera někdo říkal tady v servise. Měl bych trochu obavy, jestli to nebude zbytečně šokově ochlazovat kov? Já jsem celkem spokojený s naším systémem počítačového ventilátoru, ale z nějakého důvodu moje motorka má tendenci ho odpalovat – už jsem odepsal dva.

      1. Pochopitelně se na válec neleje ta voda proudem … jen tenký čůrek 🙂 a vezmi si třeba ty brody a nebo déšť … stalo se něco s válcem? Já bych se toho nebál ….

        1. Jo na to jsem taky myslel, ale stejne je to docela prasarna 😀 Uz ted mam ulomene jedno zebro… Uvidime jak nam to pojede v Australii, treba si neco takoveho namontujem

          1. Kluci jezdili soutěže a tam v tom terénu dostávaly motory pěkně zabrat, když s tím vlítl do vody a nebo bahna, nestalo se že by popraskala žebra nebo rupla hlava a když začínali, tak začínali s upraveným motorem z Pionýra a spíš odvařili spojku než válec … no je to na tobě … 😉

          2. Tak ono to dává smysl, ale teď to fakt nemá moc smysl řešit, když už máme vymyslený ten počítačový chladič 🙂 Teď spíš musíme vymyslet, proč černá motorka netáhne ani za studena ani za tepla…

      1. Když se přehřívala i v nižších teplotách tak to bude asi něco jiného …. Igor Berezovac musel na svém dvoutaktu MZ 150 dát pod hlavu navíc těsnění pro úpravu kompresního poměru aby to neoddělal když jel kdysi jižní Ameriku … zetka je poctivá kovářská práce, ale víš vůbec čím jí krmíš? Jasně, kupuješ co je, ale dá se tomu předejít i za cenu vyšší spotřeby …

        1. Čemu přesně ta úprava kompresního poměru pomohla? No a nám se to přehřívá buď když je horko a nebo když vystoupáme kilometr na jeden zátah 😀 Nezapomeň taky, že vezeme dalších nejmíň čtyřicet kilo výbavy, takže to je skoro jako kdybychom pořád jezdili ve dvou. Když jsme před nějakou dobou jeli na plnější směs, tak jsme pak museli každých padesát kilometrů čistit svíčku, protože byla úplně černá.

Napsat komentář