Historickou Malakou k vodopádům se skluzavkou

Den 228 / 21. duben 2016

Ujeto: 21 272 km

Kuala Lumpur – Malaka – Lepok Falls

Jak určitě všichni víte ze základní školy, z Malajsie do Indonésie cesta nevede, protože mezi nimi je kus moře, přesněji Malacká úžina. A kdo to nezná ze školy, ví to od Trabantů, protože ti se tady zasekli, protože převést auto stojí milión. Kdysi mezi těmito dvěma zeměmi plul trajekt, ale nejspíš kvůli levné letecké dopravě už nebyl ekonomicky výnosný. Naštěstí převézt motorky není tak nákladné, ale stále to vychází na nějakých 10 000 Kč za kus. Chtěli jsme to zkusit nějak ochcat a tak jsme začali hledat možnosti přepravy na ostrov Kalimantan (Borneo), odkud se z indonéské strany dá trajektem dostat na Jávu. Jenže ani tohle nakonec nebylo o nic levnější, protože bychom museli naložit motorky do kontejneru a to se nám vůbec nechtělo a celou přepravu to hrozně zdražuje. Rozhodli jsme se, že se budeme držet plánu a motorky pošleme z ostrova Penang na západě země. Než se tam ale vydáme, chtěli jsme trochu víc poznat Malajsii.

Zetky před Petronas Towers

Trochu jsme se zdrželi v KL, protože Zetky trvaly na tom, že chtějí taky fotku s Petronaskými věžemi. Chvíli jsme se vyplétali z města a pak vesele upalovali na jih. Malajsie má opravdu výhodu v tom, že jsou tam super silnice, na kterých jezdí relativně málo aut. Ani tak jsme ale nestihli dvě stě kilometrů ujet před setměním a po večeři jsme začali hledat místo pro stan. V takhle rozvinuté zemi nás dokonce napadlo, jestli by tady někde nenašli kemping a když jsme se zeptali, dokonce nás poslali do nedalekého městečka kousek před Malakou. Jenže když jsme tam dojeli, posílali nás od čerta k ďáblu, dokud jsme nezjistili, že si vlastně máme podle nich postavit stan prostě na pláži. Jen bohužel už večer byly zavřeté veřejné záchodky.

Stanování na pláži

Ráno jsem se probudil, vykoukl ze stanu a v našem hamoku ležel nějaký chlapík. Pozdravil mě a hověl si dál. Když jsem začal vařit, přivolalo to jeho pozornost a přišel se podívat, co se děje – můj indický trénink opět našel využití. Zatímco jsem vařil, automaticky jsem odpovídal na jeho otázky ohledně toho, co zrovna dělám. Pán ale vypadal, že to neměl v hlavě úplně v pořádku. Začínal jsem ho mít plné zuby a když jsem mu řekl, že bychom teď rádi jedli, zřejmě mu nedošlo, že to byla výzva k odchodu. Místo toho se mě zeptal, jestli bych mu nedal jednu z našich motorek, protože zřejmě máme dvě, a stačila by nám jedna. Kdyby to bylo myšleno jako vtip, určitě bych se usmál, ale on ten blb to asi myslel vážně. Když jsem mu řekl, že mu motorku nedám, zeptal se mě jednoduše „proč?“. Na tohle jsem takhle po ránu opravdu neměl odpověď a ani náladu. Zkusil jsem ho odbýt tím, že motorka je prostě moc drahá, takže se začal koukat do stanu s dotazem, jestli mu tedy nedám něco jiného. Některé lidi je opravdu velmi těžké pochopit. Naštěstí když jsem mu pak pětkrát zopakoval, že chceme soukromí, sebral se a odešel. Někdy by bylo lepší, když místní neuměli anglicky.

Ivanka v hradě v Malace

Do Malaky zbývalo už jen asi patnáct kilometrů. Zaparkovali jsme na předměstí a vyrazili na obhlídku. Malaku si za posledních pět set let vystřídaly skoro všichni, kteří v jihovýchodní Asii něco znamenali. Od Sultánů z Malaky ji ukradli Portugalci, které vystříleli Nizozemci a ti ji pak vyměnili s Angličany za kus Sumatry. Z těchhle dob tady zůstala spousta památek a bylo fajn po státech plných asijské architektury zase jednou vidět pro nás známějšího a pochopitelnějšího – rozpadlé kostely a hrady. Náš pobyt ale ani zdaleka nebyl bez problémů.

Tyhle potvory byly v Malace extrémně populární a po večerech jich městem projížděly snad stovky ve všech možných barvách a tématech - od Hello Kitty po Transformers
Tyhle potvory byly v Malace extrémně populární a po večerech jich městem projížděly snad stovky ve všech možných barvách a tématech – od Hello Kitty po Transformers.

Tím prvním byla neschopnost obsluhy v „restauracích“ podat jídlo bez masa. Ivanka vysvětlila, že je vegetariánka, řekla „žádné maso“, obsluha zopakovala „žádné maso“ a přinesla ji „rizoto“ s masem s obhajobou, že žádné maso není venku, maso je jenom uvnitř. Situace se opakovala další den a den číslo tři tomu nasadili korunu. Přišli jsme do indonéské restaurace, kde si Ivanka objednala jídlo s mořskými potvorami. Přinesli ji jídlo s mořskými potvorami a kuřetem. Reklamovala to a přišla jak o kuře, tak o mořské plody. Ještě chvíli jsme se to snažili vyřešit a vysvětlit o co nám vlastně jde, ale bez úspěchu. Zrušili jsme objednávku a přesunuli naproti do McDonaldu, kde si Ivanka dala hranolky. Tak hluboko jsme ještě nikdy v historii neklesli. Aspoň noční trhy plné místních šíleností nám zlepšily náladu a nakoupili jsme si nejrůznější palačinky, smažené samusy plněné zeleninou a rýžové koláčky.

Skoro jako v Amsterdamu

Druhý a mnohem zásadnější problém nastal, když jsem si na noc vyložil své skvělé, zlaté, luxusní, smradlavé sandálky před dveře našeho pokoje v hostelu. Ráno jsem je nikde nemohl najít. Zřejmě se někomu zalíbily a mě zbyly jen oči pro pláč. Když jsem si postěžoval u obsluhy hotelu, nemohli s tím nic moc dělat, ale alespoň mi koupili nové žabky, abych měl v čem chodit po místních památkách. V žabkách jsem nemotorně šmajdal uličkami lemovanými pomalovanými koloniálními domy a čínskými chrámy. Ty nejzajímavější byly kombinace mezi mešitou a čínským chrámem, které tady postavili konvertité. Noční procházky okolo kanálů pak z města dělají takový malý Amsterdam s asijskou příchutí a museli jsme se nutit, abychom znovu vyrazili na cestu.

Čínská mešita

Problém byl se rozhodnout, kam se pohnout. Měli jsme možnost jet do národního parku na jihovýchod, ale tím bychom se jen vzdalovali od Kuala Lumpuru a tím pádem i od Penangu, kde jsme za nějakých deset dní měli nalodit Zetky. Když jsme hledali, jestli je v okolí něco jiného, kam bychom se mohli zajet podívat, setkali jsme se spíše s neúspěchem, nebo příliš vysokými cenami za ubytování. Nabízela se možnost návratu do Kuala Lumpuru, kam jsme museli ještě jet kvůli vyzvednutí pošty u naší kamarádky Pei. Naštěstí jsme ale byli opravdu líní a celé dopoledne jsme strávili na hotelu, takže jsme po spoustě času na Facebooku strávili i nějakou dobu hledáním a našli jsme domnělý kemp u vodopádu asi třicet kilometrů severovýchodně od KL. Nejkratší cestou to bylo asi sto padesát kilometrů, ale my si to naplánovali oklikou za dvě stě – nechtěli jsme přece jet po té stejné cestě, po které jsme přijeli.

I sem už dorazily tyhle šílenosti a hluboce zmrazené sladkosti byly hrozně oblíbené.
I sem už dorazily tyhle šílenosti a hluboce zmrazené sladkosti byly hrozně oblíbené.

Sbalili jsme naše harampádí, dali jsme si oběd a deset kilometrů severně od města jsme zase skončili. Myslel jsem si, že mi jen došel benzín, ale rezerva nic neřešila. Zkusil jsem vyčistit karburátor, ale až když jsem všechno znovu zašrouboval, všiml jsem si, že mi benzín vytíká horem z plovákové komory, což byla uvolněná zarážka jehly. Už nejsme žádní amatéři, asi si po návratu otevřeme moto servis. Protože jsem odpouštěl benzín na zem, nabrali jsme za jednotnou cenu 1.7 Ringitu (10,50 Kč) za litr plnou a pokračovali v cestě. Tady nás to bavilo. Spoustu zatáček, krásný asfalt, lehký provoz a většinou jen slabé stoupání, které jsme vytáhli i na dvojku. Ještě se ani nesetmělo a dvě stě kilometrů bylo téměř za námi, takže nastal čas na večeři a nákup zásob na další den. V čínské restauraci nás klasicky natáhli o pár Ringitů, ale hádejte se s Číňankou, která vám nic nerozumí a jen opakuje „ten dolar“ (myslela samozřejmě deset Ringitů). Raději jsme si koupili mléko k ranním vločkám a vyrazili do vedlejší vesnice najít kemp.

Poslední fotka z Malaky, slibuju. Tentokrát ulička procházející čínskými domečky u Jonker Walk, vyhlášené to turistické oblasti.
Poslední fotka z Malaky, slibuju. Tentokrát ulička procházející čínskými domečky u Jonker Walk, vyhlášené to turistické oblasti.

Zeptali jsme se pár místních a všichni nás jen navigovali dále a dále, takže jsme si mysleli, že tady snad opravdu nějaký kemp bude. Nebylo to ale takové horké. Když jsme dojeli k budově, na které byl nápis „Kemping“, byla naprosto opuštěná a o kus výš byly chatky a piknikové altánky. Ivanka navrhla, že bude lepší přespat na travnatém parkovišti a tak se ideálně vyhnout placení za stanování. Ráno, zatímco jsem popíjel a pak vypouštěl kafe, Ivanka zjistila, že tady sice je kemping, ale nikdo úplně nečekal, že by asi chtěl někdo přespávat ve stanu a nedej bože použít sprchu, místo které nám pán nabídl řeku. S tím jsme se srovnali, i když hnědá řeka moc vábně nevypadala. Rozhodli jsme se to neřešit a vydat se k vodopádu – oba, přestože Ivanka měla opět problémy s uzlinami, ale rozhodla se to prubnout.

Ivanka putuje džunglí

Věděli jsme z internetu celkem přesně, jak se k vodopádu dostat – stačilo nikde neodbočit. Co jsme nevěděli bylo, co budeme jíst, protože než jsme se vypravili, bylo už kolem poledne a po cestě jsme nic jedlého nepotkali. Měli jsme s sebou naštěstí dvě Horalky a jednu Milu, takže určitá záloha byla. Procházeli jsme džunglí, potkali varana, spoustu motýlů, pořádného paviána a veverku. Po nějakých čtyřech kilometrech jsme konečně dorazili k vodopádu. Všude se koupaly slečny v islámských plavkách i se šátkem a zatím co se Ivanka vyhřívala na sluníčku, já si za kamenem převlékl plavky a vyrazil se koupat taky. Vylezl jsem si nahoru, prošel za vodopádem, posraný jsem po čtyřech vlezl do přírodní jacoozi a o kus dál koukal na něco, co vypadalo jako skluzavka, o které psali na internetu.

Uprostřed skluzavky

Asi z půlky vodopádu vedl tobogán. Nebyl jsem si jistý, co se může stát, když to zkusím sjet, ale myslel jsem si, že se v půlce zastavím a pak se rozhodnu, co bude dál. Bez hlubšího zamyšlení jsem si sednul, voda mě sebrala a roztočila. V tu chvíli jsme vůbec nevěděl, co se bude dít, protože tenhle scénář jsem si opravdu nepředstavoval. Frčel jsem dolů po kluzkém kameni porostlém řasami a musel jsem jen doufat, že po cestě nepotkám moc kamenů a hlavně, že skončím v dostatečně hluboké vodě. Párkrát to se mnou třísklo a pak mě to vyhodilo nad nejhlubší částí jezírka u paty vodopádu. To už jsem si vnitřně oddychl a začal se šíleně smát, než jsem po zádech spadl do vody. Když jsem se vynořil, smál jsem se dál a masíroval si můj omlácený zadek.

Čínský pár ve vodopádu

Malajský čínský pár na mě koukal a ptali se, jestli to bylo v pohodě, že si to chtějí dát taky. Za chvíli frčeli dolů a já se nestačil divit, že Číňani do něčeho takového šli. Ivanku jsem ale nepřemluvil – I tak jí to ale nedalo a do vody se taky vrhla. Prošli jsme spolu za vodopádem, sklouzli do vířivky a dole jen seskočili z posledního stupínku. Vodopád sice nebyl nijak oslnivý, ale tolik zábavy jsme si dlouho neužili. Korunu tomu nasadili místí kluci, kteří o kus dál grilovali a rozhodli se s námi podělit o kuře. No a protože Ivanka je vegetariánka, dostal jsem oba kousky.

Promočená Ivanka schází ke kempu

Po cestě zpět nám začalo trochu pršet a když kousek za námi udeřil blesk, měla Ivanka co dělat, aby to rozdýchala. Šlápli jsme na to a než začalo opravdu pršet, stihli jsme dojít k prvním domům. Schovali jsme se pod střechu a po chvíli z lesa vyšel i čínský, kompletně promáčený pár. Měli ale auto, takže jsme se přisockovali a nechali svézt do nedaleké vesnice, kde jsme si dali oběd, nakoupili brambory a cibuli a stopem zase dojeli do kempu. Stan jsme si přesunuli o kus dál k řece, kde bylo ohniště, na kterém jsme měli v plánu udělat večeři. Upustili jsme trochu benzínu a trochu si ulehčili zakládání táboráku. Měli jsme ještě dvě kukuřice z Cameron Highlands a chtěli jsme si je napíchnout na klacek a opéct. Problém byl s klackem, protože tady všude rostou buď palmy, které větví moc nemají, nebo kaučukovníky, ze kterých teče taková ta bílá hmota, kterou jsme na kukuřicích fakt mít nechtěli.

Kemp u řeky

Naštěstí jsme našli i bambus, který naše kukuřice zachránil, jen abychom po chvíli zjistili, že už stejně byly vysušené a tím pádem vhodné maximálně k vyhození. Alespoň jsme si v alobalu ugrilovali brambory s cibulí, na pánvičce osmažili vajíčka, uvařili kávičku a čaj a spokojeně zalehli do stanu. No a pak jsme tři hodiny psali blog. Dobrou noc.

Celková vzdálenost: 398.61 km
Celkem nastoupáno: 3681 m
Celkem naklesáno: -3595 m

Napsat komentář