Defektní cestování po Sumatře

Den 251 / 14. květen 2016

Ujeto: 22 266 km

Jezero Toba – Vesnice Onan Hasang

Že nám ty plány prostě nikdy nevyjdou. Po několika dnech odpočinku na jezeře Toba jsme si chtěli přivstat a skočit si do nedaleké pekárny. Samozřejmě jsme zase zaspali a museli jsme rovnou frčet na trajekt, který nás měl odvézt z ostrova Samosir na břeh obrovského vulkanického jezera. Jezero ale nebylo jedinou ohromnou překážkou, která nás dělila od naší další destinace, městečka Bukkitingi. Mezi námi bylo ještě skoro pět set kilometrů silnic vedoucích skrz hory Sumatry. Tušili jsme, že to nemůže dopadnout dobře.

K trajektu jsme přijeli o patnáct minut dříve a stihli jsme si alespoň koupit rýžovo-kokosové koláčky v banánových listech jako náhradu čokoládového koláče, který byl na našem původním ranním menu. Ano, ušetřili jsme, ale stejně to bylo pěkně naprd. Než jsme stihli koláčky rozbalit, trajekt zatroubit první signál a tak se rovnou nalodili. Takhle z paluby vypadalo jezero úžasně. Měli jsme krásné počasí s modrou oblohou protkanou šílenými ornamenty mraků. Po cestě jsme si popovídali o Malajsii s turistou, který s námi sdílel loď. Zvládnl si nás i najít na Instagramu a ujistil se, že lajknul každou jednu naši fotku.

Jezerní trajektování

Vylodili jsme se v městečku Parapat a když jsme viděli, jaký tam byl provoz, ani jsme se nezastavili a upalovali jsme pryč, co nám kola stačila. Jenže jsme už zase neměli moc benzínu a tak jsme netrpělivě okolo cesty hledali někoho, kdo by nám byl ochotný pár litříků prodat. Už jsme začínali být zoufalí a Ivanka měla v nádrži tak dvě deci, když jsme konečně narazili na obchůdek s pár PET lahvemi. Dali jsme si jen dvě do každé nádrže, protože jsme doufali, že opravdová benzínka musí být nedaleko. Takhle u cesty totiž litr benzínu stál 8000 namísto 6450 rupií a my jsme přece chudí cestovatelé. Proto jsme taky odmítli koupit si vodu, protože stála taky 8000 a to nám přišlo směšné. Raději umřeme žízní!

Jezero Toba

Po nějakých třiceti kilometrech, když jsem si už zase začal říkat, že se budeme pomalu muset poohlížet po benzínu, jsme konečně našli pumpu. Celí šťastní jsme přijeli ke stojanu a nechali jsme si dát ty nejplnější nádrže a k tomu ještě dva litry do kanystru, abychom měli nějaký benzín bez oleje na vaření. Skočili jsme si i naproti do restaurace a popovídali jsme si s pár strašně milými lidmi, kterými se to v téhle oblasti hemžilo. Nechali jsme jim tam nálepku vedle několika dalších místních motorkářských kousků, protože střední Sumatra je se svými nekonečnými zatáčkami hrozně populární. I když nebyly cesty úplně nejlepší, většinou jsme jeli po pěkném asfaltu a frčeli jsme kolem padesáti k našemu cíli. Hlavně všude okolo byly neskutečné výhledy na terasovitá políčka obklíčená skalami kráteru, ze kterého jsme vyjeli až někdy odpoledne. Políčka přibývala a okolní hory se postupně halily do oblak, které se přes ně přelévaly a my tím vším projížděli a kochali jsme se, dokud mi moje motorka nezačala vydávat hrozně divný drnčivý zvuk.

Rýžová pole nad Tobou

Jel jsem zrovna z kopce a když jsem zmáčkl spojku, zvuk ustal. Zkoušel jsem protočit motor, ale řinčení se nedostavilo, tak jsem zase spojku pustil a bylo zpátky. Nechápal jsem, jaká součástka by to mohla být, protože to zřejmě nebylo nic s motorem a ani se řetězem. První nápad byl, že jsem včera špatně upevnil matku přední rozety a tak jsme zastavili a zkontrolovali ji, ale s tou nic nebylo. Zkusili jsme popojet o kus dál, kde jsme vyměnili olej, ale ani to nic nezměnilo. Už mi opravdu došly nápady. Ivanka ještě něco zkoumala vzadu, ale posunuli jsme se zase o kus dál a já zkusil trochu povolit matku rozety, ale zase nic. Zastavili jsme už počtvrté a rozhodli jsme se, že vyndáme celý kryt řetězu, který by ten randál teoreticky mohl způsobovat, i když jsem nevěděl jak.

Ani kryt brzdy nebyl úplně v nejlepším stavu, ale ten hluk nezpůsoboval.
Ani kryt brzdy nebyl úplně v nejlepším stavu, ale ten hluk nezpůsoboval.

Jakmile jsem vyndal kolo, bylo všechno jasné. V krytu řetězu se ulomil kus plechu, o který se při záběru řetěz brousil. Stačilo ohnutý kus plechu ustřihnout a bylo zase po problému. Konečně jsme byli schopni jet, ale po půl hodině nás zastihl déšť, takže jsme museli zastavit znovu a tentokrát jsme to spojili s večeří u které nás zase pořádně odrbali. Sice jsme jim zaplatili, ale rozhodli jsme se udělat to výchovně a byli jsme na ně pěkně hnusní. Ptali jsme se jedné milé slečny, jestli je podle ní v pohodě podvádět turisty. Třeba si z toho něco vzali, protože všichni vypadali všichni celkem zaskočeně.

Mysleli jsme si, že už budeme v pohodě, ale naše série problémů ještě skončit neměla. Vjeli jsme do dalších kopců a pomalu jsme se dívali, kde bychom mohli kempovat. Už byla tma a při jednom sjezdu z kopce mi Ivanka zase zmizela ze zpětného zrcátka. Když jsem se pro ni vrátil, našel jsem ji stát vedle motorky a prázdného zadního kola. Byli bychom ji schopni opravit, to bychom ale s sebou museli mít nějakou neděravou duši. Měli jsme samozřejmě v plánu si duše po proražení na Sinabungu nechat opravit, ale byli jsme v posledních dnech co? Leniví. Takhle v noci jsme neviděli žádné řešení situace a tak jsme si sedli na čaj a čekali, co se bude dít. Takhle ve vesnici uprostřed ničeho jsme samozřejmě budili spoustu pozornosti. Kdokoliv jel kolem na motorce nás musel pozdravit a co chvíli nám někdo podával ruku nebo se ptal, jak se máme.

Před pár měsíci jsme od vás dostali pár komentářů ohledně toho, že vozit benzín na motorce v PET lahvích není úplně bezpečné. No tak co si tedy myslíte o tankování do plastového sáčku?
Před pár měsíci jsme od vás dostali pár komentářů ohledně toho, že vozit benzín na motorce v PET lahvích není úplně bezpečné. No tak co si tedy myslíte o tankování do plastového sáčku?

Uvnitř čajovny bylo plno – tři stoly se šachovnicemi a spousta kibiců, kteří sledovali průběh her. Uvažoval jsem, že bych si zkusil zahrát, ale raději jsem se nechtěl ztrapňovat. Vytáhli jsme noteboky a po chvíli přijel jeden místní pán mluvící plynule anglicky. Představil se jako Tiopan a vysvětlil nám, že kdysi žil na Bali a Anglicky se naučil tam. A protože jsme byli v jeho vesnici, rozhodl se, že nám musí pomoct. Já už si myslel, že jen někde přespíme a další den budeme pokračovat dále, ale s tím on nesouhlasil, protože další den byla neděle a my byli v křesťanské oblasti národu Batak. V neděli nebude otevřené vůbec nic. Navrhnul mi, že můžeme zajet do nedaleké dílny, kde nám zalepí duši a my si ji pak vyměníme. Sedl jsem si za něj na jeho skútr, sjeli jsme pár kilometrů do další vesničky, kde zrovna byla pohřební oslava s obrovskými cedulemi s květinovými nápisy, a zastavili jsme v malé dílně.

Banda čumilů

Všichni samozřejmě byli z cizince (ze mě) mimo. Můj průvodce si to ale zřejmě užíval, protože on se mnou mohl mluvit anglicky a tím zvyšovat svůj sociální status. Byl ale strašně v pohodě. Vyžebrali jsme si ještě dva banány a jakmile byla guma za chvilku zalepená, vrátili jsme se zpátky k naší čajovně. Když jsem se nad tím ale zamyslel, nechtělo se mi štvát se sundáváním kola, s výměnou a se vším okolo, když o kousek dál byla plně vybavená dílna. Raději jsem se s naším zachráncem domluvil, že tam zajedeme znovu a vezmu s sebou celé zadní kolo a necháme ho opravit. Alespoň budeme mít zalepené obě duše a tím pádem zase budeme mít zálohu. Chlapík opravdu věděl, co dělá. Guma byla dole za chviličku a pak ještě pořádně zkontroloval její vnitřní stranu, kde samozřejmě našel hřebík. Kdybychom s Ivankou nebyli blbci, udělali jsme to před několika dny taky a mohli jsme si tenhle defekt ušetřit. Nejlepší ale byl jeho způsob nasazování gumy zpět na kolo. Sezul si svoje sandále a bosými nohami chodil po gumě, dokud nezapadla na své místo. Nebylo to o tolik odlišné od nás, protože když jsme kolo opravujeme s Ivankou, děláme jsme to úplně stejně, jen v pohorkách. Takže nejsme úplně neschopní. Jen trošku.

Ivanka s naším zachráncem

Vrátili jsme se zpátky a Tiopan nám řekl, že od nás nic nechce, ale že mu máme jen poslat naši společnou fotku. To nám přišlo fér, takže jsme se vyfotili a rozhodli se, že pojedeme dál a najdeme si nějaké místo na kempování. Někteří z místních sice vypadali, že by nás rádi ubytovali, ale málo kdo uměl anglicky a nám se s tím nechtělo štvát. Ujeli jsme pár kilometrů a našli jsme u cesty kus trávy pod palmami, kde jsme rozložili stan a za zvuku projíždějících kamiónů jsme se uložili ke spánku. Další těžký den v Indonésii byl za námi a my jen doufali, že už se to konečně zlepší.

Celková vzdálenost: 143.83 km
Celkem nastoupáno: 1934 m
Celkem naklesáno: -2201 m

Napsat komentář