Do útrob supervulkánu aneb chytání lelků v polích

Den 248 / 11. květen 2016

Ujeto: 22 087 km

Gunung Sinabung – Jezero Toba

Jezero Toba je největším vulkanickým jezerem na světě s délkou skoro sto kilometrů. Před nějakými sedmdesáti tisíci kilometry to tady celé vybuchlo a Země možná upadla do tisíciletého chladu, při kterém vymřela většina lidstva. Vědci v tom ještě nemají jasno. Nedávno ale zjistili, že tenhle supervulkán je stále aktivní a má pod sebou, teď omluvte mou neznalost vědeckých pojmů, díru se spoustou lávy. Zmíněná díra by měla být větší než ta mnohem známější (protože je v U S A) v Yellowstone.  Ten největší problém ale samozřejmě je k tomu vulkánu dojet, protože místní cesty stály zaprd a krom ranního defektu u Sinabungu se přihlásily ještě další technické potíže.

Nedělní seance v kostele

Indonéské cesty se tady v horách celkem vyprázdnily a naše obavy z toho, že to bude znovu jako v Indii se naštěstí nenaplnily. Nuda to ale samozřejmě nebyla. Pro mě nejtypičtější vlastnost místních řidičů je naprostá bezohlednost v tom kdy a kde zastaví. I když je na krajnici spousta místa, všichni prostě najednou dupnou na brzdy a zastaví uprostřed svého pruhu. Na okreskách se to dá většinou přežít, ale ve městech to pak končí tak, že náklaďák kličkuje mezi stojícími idioty a za ním se táhne půl kilometrová kolona, která se střídavě míjí s protijedoucími auty. Opravdu velmi zábavné.

Na jezeře Toba žijí křesťané s oblibou pro střechy ve tvaru bůvolích rohů. Zvláštní kultura.
Na jezeře Toba žijí křesťané s oblibou pro střechy ve tvaru bůvolích rohů. Zvláštní kultura.

Když se to zkombinovalo s děravými cestami a kopcovitým terénem, byla to smrt pro jakékoliv rychlé cestování. K tomu se přidala skutečnost, že tady bylo zima. Opravdu jsme nečekali, že budeme zrovna v Indonésii muset vytahovat z kufrů zimní výbavu, ale stalo se. Ivanka si ještě ráno zapomněla rukavice na motorce v dešti, takže byly nepoužitelné a musela řídit „naboso“. Když začalo ke všemu i pršet, přidali jsme i membrány do oblečení a nepromokavé pracovní bundy ve stylově oranžové barvě. Doufali jsme jen, že v Indonésii moc neznají Islámský stát, který má tyhle zářivé oblečky v oblibě.

Setmělo se a byli jsme skoro zmrzlí, tak jsme zastavili na doplnění zásob a občerstvení se čajem. Nakoupili jsme keksíky a olej do dvoutaktu v přilehlém obchůdku a pokračovali tmou. Chybělo nám ještě nějakých padesát kilometrů, které byly prakticky pořád do kopce. Asi i kvůli tomuhle věčnému stoupání mi došel benzín dříve, než jsem očekával. Dolil jsem ještě poslední zbytky z kanystru a doufal jsem, že mi to vyjde až k jezeru, ale když už jsem musel přelívat mezi komorami, bylo mi jasné, že budu muset využít jeden z obchůdků s benzínem v PET lahvích, které tady naštěstí nikdy nejsou daleko. Dokoupil jsem dva litry a kolem deváté hodiny večerní jsme společně vjeli na poslední část cesty, kterou byl sjezd po úbočí kráteru spící sopky.

Při tomhle nočním sjezdu jsme na neutrál sestoupali skoro celý výškový kilometr. Jezero samotné je hluboké dalších pět set metrů, takže jsme velmi živě zjistili, že tahle sopka není žádný drobek. Moc jsme toho ale po tmě neviděli, jen jsme po mostě přejeli na ostrov uprostřed vulkánu. Potáhli jsme to ještě nějakých deset kilometrů, dokud jsme nenašli příhodné místo na kempování v parčíku hned vedle nějakého podivného chrámu. Opřeli jsme motorky o stromy a zničení jsme kolem jedenácti upadli do kómatu. A to jsme ujeli jen sto padesát kilometrů a pořád jsme se od Medanu skoro nepohli. Ten večer nám došlo, že přejet Sumatru nebude nic jednoduchého.

Tuk-Tuk na jezeře

Ráno jsme se po snídani a kafíčku rozhodli, že se ubytujeme v jednom z hotelů na protější straně ostrova ve výběžku s poetickým jménem Tuk Tuk. S další zastávkou na benzín jsme tam za hodinku dojeli a jako první věc jsme zamířili do restaurace s notebooky, abychom se zase trochu vrátili do civilizace. Objednali jsme si nějaké luxusňácké jídlo a divili se, že je všude v okolí takový klid. V restauraci nám nabídli, jestli se u nich nechceme i ubytovat za nějakých sto padesát korun na noc. Pokoj sice nestál za moc, ale v porovnání s trojnásobnými cenami, které jsme viděli na internetu, jsme nabídku velmi rádi přijali. Hlavně jsme se nemuseli nikam přesouvat!

Ve vesničce Tuk-Tuk jsou všichni hrozně milí. I psi.
Ve vesničce Tuk-Tuk jsou všichni hrozně milí. I psi.

Když jsme vyrazili na prohlídku vesničky, všude bylo prázdno. Měli tady infrastrukturu a hotely, které by se byly schopny postarat o stovky turistů, ale využitý byl z nich jen zlomek a v ulicích jsme pořád potkávali jen několik stejných tváří. Dokonce jsme potkali i britský pár, se kterým jsme před pár dny jeli autobusem do Bukit Lawangu a tak jsme se domluvili, že si večer spolu sedneme na pár piv v nedaleké restauraci. Nakonec se naše skupinka rozrostla ještě o další britský a německý pár a tak jsme si užili příjemný socializační večer a zase trochu dobili naše baterky mezilidských vztahů.

Minibanány

Když jsme další den ráno snídali na terase nad naším „hotelem o jednom pokoji“, potkali jsme další cestovatelský pár a zase jsme se dali do řeči. Došli jsme na další teorii, proč tady tak ubylo cestovatelů. Pokud to nebylo kvůli informaci, že vulkán je aktivní, mohlo to být kvůli politickým informacím v Evropě, kde v poslední době i zrušili přímé lety na Sumatru. Kdo ví, nám to takhle ale určitě vyhovovalo. Co nám ale nevyhovovalo, byl stav kol, které tady byly dostupné k zapůjčení. Všechny byly rezavé skoro i na sedle a tak jsme se rozhodli, že se raději půjdeme projít, než se trápit na takových křápech.

Selfíčko s holkama z Medanu

Hned za chvíli nás zastavila skupinka studentek z Medanu, které zřejmě v nedávné době studovaly kombinatoriku a rozhodly se, že si uděláme společnou fotku ve všech možných variantách skupin. Těch fotek muselo být nejméně padesát. Když nás po patnácti minutách konečně propustily, vyrazili jsme do polí. Ani v nejmenším by nás nenapadlo, že pole na ostrově uprostřed největšího vulkanického jezera na světě nám tak moc budou připomínat domov. Procházeli jsme se po mezích plných lučního kvítí, mezi kukuřičnými a rýžovými políčky a váleli jsme se na prosluněných loukách spasených vodními buvoly. Prostě jako doma.

Ivanka v polích

Když jsme sešli zpátky na hlavní cestu, sedli jsme si do restaurace na oběd a zase přišel odpolední déšť, který nás tam uvěznil na déle, než jsme si původně představovali. Než stihlo dopršet, prostudovali jsme si všechny stránky na Wikipedii, které pojednávaly o tomhle mega vulkánu a odcházeli jsme mnohem chytřejší, než když jsme přišli. Zjistili jsme třeba, že když tedy naposled vybuchl, v Malajsii spadlo devět metrů popela. Velmi příjemná informace k obědu. K večeři jsme se ještě vrhli na motorky Dodělali jsme řetěz na mojí motorce a začalo zase pršet, takže jsme se rozhodli, že ten den už nic dělat nebudeme a že si prostě dáme odpočinek u notebooků a pak do hajan.

V noci nás  probudil šramot. Něco nám jedlo střechu, tak jsem si vzal k posteli smeták a vždycky zespodu jsem na něj klepal, dokud toho ten zmetek nenechal. Měl výdrž, takže jsem si k tomu vzal Kindle. Buď to přestalo bavit ho a nebo mě, ale probudil jsem se až ráno.

Celková vzdálenost: 196.33 km
Celkem nastoupáno: 2833 m
Celkem naklesáno: -3332 m

Napsat komentář