Existencionalistické hovory z Bukittingi

Den 254 / 17. květen 2016

Bukittingi

Bydleli jsme v malém domečku ve vesnici hned pod aktivní sopkou. Naše hostitelka Winda tady strávila své mládí a na univerzitu se přesunula do Jakarty. Muslimské děvče, které na veřejnosti nosí šátek a brýle, zatímco doma pobíhá s rozpuštěnými vlasy a ve volném pyžamu. Vypadá jako dvě úplně jiné holky a na první pohled jsem si myslel, že se zase někdo přišel podívat na cizince ubytované v jejich domě. A těch cizinců tam vůbec nebylo málo, celkově pět – já a Ivanka, ruský stopařský pár a Francouz Nick. Hodně vtipná skvadra. Jen ti Rusové byli nějací divní. Bydleli u ní už skoro týden a jedli co jim přišlo pod ruce. Couchsurfing by podle mě měl fungovat jako jakási výměna a měl by vždycky být rozvážený z pohledu těch, kdo jej využívají. Chápu, že chtěli cestovat levně, ale zneužívat pohostinnosti místních pouze způsobí, že v budoucnosti se už o nikoho nepostarají.

V kavárně s Windy a Nickem

Než se dostaneme k hlubokým myšlenkám, odskočíme si k domu, ve kterém jsme pobývali, protože to byl pro nás zase menší kulturní šok. Uprostřed vesnice plné polorozpadlých chaloupek stála tahle dvoupatrová vilka na kuřích nožkách vyrůstajících z jezírka plného obrovských červených kaprů. V blízké říčce se povalovaly odpadky, které sem vytrvale chodili vesničani vyhazovat plnými pytli (když jsme na ně pak škaredě koukali, utíkali pryč se staženými ocasy). Dům samotný měl vstupní halu se stolem a židlemi a jinak všude byly připravené věci na prodej, protože Windina máma si doma otevřela takový poloochod s moukou a plynovými bombami. My bydleli v pokoji v prvním patře. Spát jsme museli odděleně, protože přece ještě nejsme svoji. Zbytek domu nás překvapil, protože jsme očekávali, že když někdo hostuje, bude mít nějaký super pěkný dům, za který se nemůže stydět. Tekoucí voda – nemáme. Naštěstí měli rezervoár, který se vždycky ráno magicky naplnil a který nám umožnil se alespoň ovědrovat. No a ten nepořádek v kuchyni a všudypřítomné centimetrové vrstvy prachu a pavučin nás taky dostaly – ale jiný kraj, jiný mrav.

Bukkitingi

Spolu s Windou a Nickem jsme vydali na obhlídku města. Prošli jsme si pár památek, japonské tunely z druhé světové a vyšli jsme po schodech, kterým tady říkají Malá čínská zeď (značně nadsazený název). A pak jsme ještě byli v zoo. Bylo hrozivě znát, jak málo tady lidé respektují zvířata. Antylopy se procházely v maličkém výběhu plném odpadků a medvěd se opaloval v betonové džungli. Určitě se tam cítil jako doma. Když jsme přišli ke kleci, ve které posedával postarší orangutan, koukali jsme, jak na něj návštěvníci hážou buráky. On se na nás jen smutně podíval a natáhl ruku. Vylezl jsem na plot a zkusil mu jeden burák podat, on ho ale jen odstrčil a za ruku mě chytil. Vypadal hrozně smutně, koukal mi do očí, hladil mě palcem a nechtěl mě pustit. Prý bývali v kleci dva, ale teď tady zbyl sám a když se na mě koukal, vůbec jsem si nepřipadal, že bych držel za ruku nějaké hloupé zvíře. Hloupá zvířata ho držela v kleci a házela po něm buráky.

Alespoň tahle opička si od nás vzala buráky a tím ulehčila našemu svědomí a vědomí. Znovu nás ujistila o tom, že jsme přeci jen nadřazený druh.
Alespoň tahle opička si od nás vzala buráky a tím ulehčila našemu svědomí a vědomí. Znovu nás ujistila o tom, že jsme přeci jen nadřazený druh. I boha jsme si uvědomili, jak jsme tu opičku krmili.

Jakmile jsme se vrátili domů, začala muka. V břiše se mi začalo všechno převalovat. Po pár návštěvách toalety jsem si myslel, že už budu v pohodě, ale když jsem večer šel lehnout a odpočinout si před plánovaným půlnočním výšlapem na sopku, cítil jsem, že jediným dnešním výšlapem budou schody, až se příště budu vracet ze záchodu. Kolem desáté jsem už byl v deliriu a připadalo mi, že noc musela trvat alespoň padesát hodin.

I v tomto příběhu je světlo na konci tunelu.
I v tomto příběhu je světlo na konci tunelu.

Celý další den jsem nebyl ničeho kloudného schopný. Bojoval jsem se žaludkem a horečkou. Na záchodě jsem sebou třísknul o dlaždičky a tím si přidal další zářez na čelo hned vedle šrámu z mého slavného pádu do díry před dvěma dny. Šťastné to časy. Po dvou paralenech, čtyřech tabletách černého uhlí a dvou dnech v posteli se mi konečně ulevilo a protože známé přísloví říká, že každý host začne po třech dnech smrdět, i my jsme se chtěli raději posunout o dům dál, abychom Windě nedělali problémy. Sopku jsme sice neviděli, ale já byl alespoň znovu funkční a tak jsme kolem poledne vyrazili na cestu vstříc jižní Sumatře. Stále bez funkční jedničky, ale mělo to být skopce. A než půjdete dnes spát, najděte si osamělého orangutana, chyťte ho za ruku a nepouštějte.

Napsat komentář