Mezinárodní půlení motoru v Dharmasraye

Den 256 / 19. květen 2016

Ujeto: 22 860 km

Bukittingi – Dharmasraya

Vyrazili jsme na další etapu naší cesty. I když jsme byli na Sumatře už přes dva týdny, zatím jsme dojeli všehovšudy nikam. vždy, když jsme se podívali na mapu, jsme se zhrozili, kolik nám toho ještě chybí. Když jsem dal navigovat až přístavu, ze kterého jsme měli odjet na Jávu, ukázalo se mi 1157 km. Bylo mi jasné, že tohle nám zabere ještě spoustu času a obzvlášť s tím, že mi stále nefungovala první rychlost. Cesta ale měla být relativně placatá, takže jsme se rozhodli to prubnout a převodovku opravit až se naskytne příležitost.

Je fajn vědět, že nejsme jediní, kdo neřeší malichernosti jako nefungující přední brzdu.
Je fajn vědět, že nejsme jediní, kdo neřeší malichernosti jako nefungující přední brzdu.

Hned po opuštění Windina domu jsme začali s prudkým klesáním, které nás na dvaceti kilometrech sneslo o skoro kilometr, ale zvýšilo teplotu určitě aspoň o třicet stupňů. Po chladném počasí Bukkitingi jsme se zase začali pořádně potit. Objeli jsme podél jezera Singkarak a okolo vápencových skal a la jihovýchodní Asie. Motorku jsem musel vytáčet a po chvíli jsem ji přehřál, čemuž naštěstí pomohl déšť trhající kytky ze záhonů. Když dopršelo, přejeli jsme k nedalekému hotelu, který jsme se rozhodli využít s ohledem na mou ne úplně nejlepší střevní kondici. Recepční nás několikrát upozornil, že standardní pokoj nemá televizi, což jsme mu několikrát řekli, že je nám úplně jedno. To, že ale v koupelně není sprcha ale jen kyblík s rendlíkem mu už nijak důležité nepřišlo. Mezitím začalo znovu pršet a my byli rádi, že do přilehlé restaurace se dalo přejít „suchou nohou“. Zbytek večera jsme strávili u telefonů, protože zrovna na Youtube dávali čtvrtfinále v hokeji s Amerikou a tak jsme napjatě sledovali, jak jsme zdupali nájezdy.

Indonéští motorkáři

Další ráno jsme se posunuli jen nějakých dvacet kilometrů a má Zetka se rozhodla, že se jí nikam nechce. Vyčistil jsem karburátor a mezitím u nás přistavil pán na Hondě ze sedmdesátých let, která držela pohromadě jen kombinací drátů a modliteb tibetských mnichů. Takže na tom byla vlastně podobně jako naše Zetky. Popovídali jsme si a v tom se vedle nás objevil další chlapík s další přestavěnou Hondou. Ptali se nás, jestli nemáme nějaký problém, že se o nás jejich motorkářský klub rád postará. No a my čirou náhodou docela velký problém měli, takže jsme jim vysvětlili, že máme veškeré nářadí a potřebujeme jen místo, kde můžeme všechno opravit. Slovo dalo slovo a my za druhým chlapíkem dojeli pár kilometrů ke klubovně.

Rudy telefonuje

Než jsme stihli zaparkovat motorky, byly už nachystané stolky a slazený čaj s ledem. Byli jsme zřejmě velkou atrakcí a tak jsme dostávali ten nejlepší servis. Nemohli jsme ale moc posedávat, protože nás čekala spousta práce. Vypustili jsme benzín, sundali nádrž, odmontovali světlo, odpojili všechny elektrické kabely od zapalování a pustili se do motoru. Abychom se dostali k prasklé pružince, která zřejmě byla původcem všech problémů, museli jsme „rozdělat celý traktor“. V našem případě to znamenalo rozpůlit motor a tím pádem nejdřív sundat úplně všechno. Takže: Páky, vana, spojka, gufera, zápalko, hlavu, válec a rozety. Když už nebylo co sundávat, odmontovali jsme motor, položili ho na kus molitanu a začali s půlením.

Jako správní motomechanici pracujeme zásadně v bezprašném prostředí. Hlína nám ovšem nevadí.
Jako správní motomechanici pracujeme zásadně v bezprašném prostředí. Hlína nám ovšem nevadí.

Jeden z deseti šroubků se rozhodl nespolupracovat. Naštěstí chlapi znali řešení na každý problém a přinesli nějaký super nástroj, do kterého stačilo praštit kladivem a ráz se převedl do točení a šroub byl venku. Rozdělat motor napůl už nebyl problém a tak jsme odpoledne mohli začít na řešení převodovky. Prasklá pružinka byla hned vidět. Ivanka vyhrabala z kufru naši náhradní převodovku, ze které jsme pružinku vykradli. Asi půl hodiny jsme zkoumali, jak ji sakra máme přidělat, aby to celé zase fungovalo. Jakmile jsme na to jakž takž přišli, ověřili jsme, že všechny převody jdou zařadit, zavřeli jsme motor druhou půlkou bloku a začali s montováním. Tou dobou ale přišel pravidelný večerní liják a my se museli přesunout do naší vnitřní dílny.

Oprava převodovky

Přinesli nám žárovku, motor jsme položili na kýbl od barvy, přistavili jsme dvě růžová křesílka a když se za motor nasoukali čtyři Indonésané, mohli jsme zase začít. Netrvalo dlouho a zjistili jsme, že jsme to zdupali a že tyčinka a kulička na posouvání spojky měly jít dovnitř motoru a ne vně, takže jsme náš krásně zašroubovaný a utěsněný motor museli v osm večer zase rozebrat. Už jsme v tom ale byli dobří a za hodinku jsme ho měli zašroubovaný znovu a tentokrát správně. Namontovali jsme ještě co šlo a připravili jsme si ho na další den, abychom ho mohli jen vložit do rámu a připojit všechno, co jsme dnes odpojili. Zatím to vypadalo jako veleúspěšný den, protože se nám s pomocí místních podařilo sehnat i pár náhradních dílů, jako třeba nové řetězy, které jsme dosud sháněli marně.

Tohle je asi půlka našeho týmu motorkářů - mechaniků.
Tohle je asi půlka našeho týmu motorkářů – mechaniků.

Na noc jsme se uložili k šéfovi gangu a zároveň místnímu policajtovi Rudimu, který už vypadal netrpělivě a tak jsme ukončili večerní popíjení čaje co nejdříve. Když jsme přijeli k němu domů, rozespale nás pozdravila jeho žena a děti. Urychleně jsme se uklidili do dětského pokoje, kde jsme ve spacácích na koberci měli přečkat noc. Jakmile jsme zaspali, vyrojilo se odněkud asi sto komárů. Měli jsme k dispozici zabíjecí elektrifikační tenisovou raketu a řady komáru za stálého pukání a praskání soustavně řídly. Raketa se nám ale vybila a komárů bylo pořád dost, takže jsem si zase sedl na hlídku a začal plácat, co proletělo kolem, dokud jsem neusoudil, že už stačilo a nešel si alespoň na pár hodin lehnout.

Rodinná fotka

Ráno jsme dostali na snídani smaženou rýži, rozloučili jsme se s celou rodinou a vrátili se do klubovny, kde jsme se ještě chvíli vzpamatovávali u kafe z téměř probděné noci. Jakmile jsme nabrali dostatek sil, vrhli jsme se kompletaci Zetky. Skočili jsme ještě nechat zavařit nádrž, která dostala v nedávné době další trhlinu. Svářeč ji nejdřív opravdu důsledně vymyl pracím práškem, pak naftou a pak znovu pracím práškem, než se odhodlal k ní přiblížit s ohněm. Pak už šlo ale vše jako po másle a odvážel jsem si krásnou super těsnou nádrž, jakou jsem neměl ani když jsme vyjížděli. Po půl roce mi snad konečně přestane kapat benzín na kalhoty. Vyměnili jsme ještě na obou motorkách řetězy a prasklé špice a kolem čtyř odpoledne jsme měli hotovo. Naložili jsme všechny věci a zaparkovali naše motorky uprostřed našeho doprovodu. Motorkářský klub se totiž rozhodl nám udělat eskortu k nejbližšímu městu.

Motorkářský geng

Když jsme nakopli motorky a kolem nás se rozezvučely všechny vytuněné Hondy s kreslenými postavičkami a ve všech barvách duhy, rozjížděli jsme se s úsměvy od ucha k uchu. Pět motorkářů jelo před námi, my se zařadili doprostřed a zbytek jel za námi. Předvoj se ujišťoval, že máme dostatek prostoru k průjezdu a pořádně všechny ostatní tlačili do stran. Všechny rychlosti mi fungovaly skvěle a motor po vyčištění získal tah, jaký jsem si jen matně pamatoval z dob někde v Evropě. Jenže jsme neujeli ani sto metrů a tah zmizel, jako kdyby mi došel benzín. Zastavili jsme u cesty a všichni se začali zajímat, co se stalo a já neměl vůbec ponětí. Zkusili jsme vyčistit svíčky a zkontrolovat pár dalších typických problémů, ale pak mě napadlo zkusit odpojit chcípák, což naštěstí problém vyřešilo. Nevím co přesně se stalo, ale byli jsme schopni zase jet a to se počítá.

Zastavili jsme ještě kousek za městem, abychom se rozloučili s Rudim a pak pokračovali, dokud nepřišel déšť, před kterým jsme se schovali na benzínce. Strávili jsme tam dobré dvě hodinky, za které jsme si stihli ještě popovídat s pár motorkáři, než jsme se přesunuli do nedalekého hotelu. Určitě si dokážete představit, jaký randál udělá deset vytuněných motorek při vjezdu do budovy hotelu. S burácením jsme zaparkovali vedle naší eskorty a celé osazenstvo hotelu na nás pořádně koukalo. Cítili jsme se opravdu jako VIP. Když jsme zjistili, že si pokoj můžeme dovolit, rozloučili jsme se s každým z motorkářů a sledovali, jak se předvádí při odjezdu. Hlavně se nám ale podařilo rozpůlit motor a vyřešit prozatím nejkomplikovanější problém za celou cestu. Zasloužilo si to přinejmenším malou oslavu, ale my únavou jen padli do postele. Do přístavu a tím pádem na konec Sumatry nám pořád zbývalo více než 1000 km.

Celková vzdálenost: 214.83 km
Celkem nastoupáno: 1589 m
Celkem naklesáno: -2675 m

Napsat komentář