Solské trable

Den 266 / 29. květen 2016

Ujeto: 24 684 km

Yogyakarta – Solo

Náš hostel v Yogyakartě byl prostě super. Snídaně, kterou nám Polka připravila, si v ničem nezadala s pouliční indonéskou kuchyní, což je z mé strany jednoznačně pochvala. Jídlo byla jedna z věcí, na které jsme si v téhle zemi opravdu stěžovat nemohli. Chtěli jsme zůstat další noc a možná se připojit ke dvěma Polákům, kteří měli v plánu výšlap na nedalekou sopku Merapi, ale osud nám nepřál. Hostel byl na dnešek plný a my bychom se museli přesunout někam jinam. Jenže když už jsme se měli přesunout, nedávalo moc smysl se přesouvat jen v rámci města. Raději jsme pokračovali dále směrem na východ.

Ivanka na zdi

Na Bali bychom to ještě stále teoreticky stihli, ale před námi se už rýsoval jiný plán. Byli jsme v kontaktu s Jirkou Hruškou, který byl vlastně takový místní Čech. Před pár lety projel snad celou Indonésii na svém vytuněném skútru a pak strávil i nějaký měsíc s Trabanty, které provázel skrz Jávu a Sumatru až do Malajsie. Nám taky poskytl spoustu rad a hlavně kontakt na Robbieho, který měl motoservis ve městě Solo vzdáleném jen asi sedmdesát kilometrů. Robbie nám slíbil, že nám bude schopen pomoct s vyřízením víza, které pro něj prý není problém pro nás zařídit za den. Vypadalo to opravdu slibně a hlavně jsme takhle měli čas si projít chrámy, které Yogyakartu obklopují.

Chrám u Jogjakarty

Jenže jsme se ráno zakecali s majiteli hostelu a vyjeli jsme až kolem jedenácté. K chrámu Prambanán jsme dorazili až kolem poledne, zaparkovali jsme na parkovišti a přicházeli ke vstupní bráně, na které byl napsané vstupné šedesát tisíc rupií, což bylo asi sto korun. Nebylo to nejlevnější, ale byli jsme ochotni to zaplatit. Přišli jsme k okýnku, odkud nás poslali dozadu, že tady si kupují lístky jen místní. Už mi bylo jasné, jak to dopadne. Za rohem jsme vešli do klimatizované budovy, kde už byla cena čtyřikrát vyšší. Za vstup do jednoho chrámu bychom utratili skoro celý náš denní rozpočet. Usmáli jsme se a šli jsme pryč. Slyšeli jsme, že v okolí jsou další chrámy, ke kterým se můžeme dostat skoro zadarmo. To znělo líp.

Cihly

Přejeli jsme přes cestu a zastavili na oběd. Našli jsme malou pěknou restauraci, která se na dlouho zapsala do našich vzpomínek. Sice nebyli schopni nám připravit na první pokus vegetariánské jídlo, ale já neměl problém sníst dva chody a Ivanka napodruhé už dostala smaženou rýži jen se zeleninou. Dali jsme si každý ještě čaj a limonádu a dohromady jsme zaplatili asi padesát korun. Chvíli jsme koukali, jestli je to vůbec možné. Každopádně to bylo snad nejlevnější jídlo od chvíle, kdy jsme dorazili. Od chrámů v kopcích nás dělilo už jen posledních pár kilometrů a tak jsme vyrazili. V kopci se nám naskytl pohled na vzdálený Prambanán, ale nevěnovali jsme mu zbytečně moc pozornosti. Skrz pár zatáček jsme dojeli k prvnímu chrámu s výhledem na rýžová políčka a pak pokračovali k dalšímu. Jenže Google tady selhal (a nebo možná splnil svůj účel) a my skončili na půl metru širokých betonových cestičkách vedoucích skrz kopce plné rýžových polí. Motorky ze šílených stoupání sice moc radost neměli, ale my se docela bavili. Podle pár šipek jsme zvládli dojet na hlavní cestu a protože se blížila třetí hodina odpolední, začaly na nás zase padat první kapky. Zajeli jsme k něčemu co vypadalo jako kamenolom, zaparkovali jsme motorky, déšť houstl a my se schovali pod stromy.

Na cestě skrz kopce

Jenže náš plán fungoval jen do té doby, než se nerozpršelo opravdu pořádně. Příbližoval jsem se ke kmeni, pokusil jsem se splynout se stromem, ale i tak na mě dopadalo čím dál víc kapek a když jsem se ohlédl, viděl jsem, že za mými zády je budován provizorní úkryt před deštěm. Na korbu náklaďáku chlapi naložili plastovou střechu a všichni okolo pod ni rychle běželi. Když jsme viděli, že déšť stále sílí, rozhodli jsme se, že to musíme risknout a k náklaďáku přeběhnout. Sice jsme dostali instantní sprchu, ale alespoň některé části oblečení zůstaly suché a hlavně jsme zachránili helmy a foťák, který jsem měl přes rameno. Motorkářské oblečení, které jsem měl přidělané na motorce, bylo ale nenávratně ztraceno.

Výhled z korby kamionu

Když po chvíli konečně přestalo pršet, vyšli jsme k motorkám, abychom spočítali škody. Jenže v tu chvíli se rozpršelo znovu a my zase zrdhli do náklaďáku. Další půl hodinka uplynula a déšť opět ustal. Trochu jsme se dooblékli a když jsme viděli, že se blíží další mračna, rozběhli jsme se k nedaleké střeše, která poskytovala mnohem pohodlnější úkryt. Po dalších třiceti minutách to už vypadalo, že by to mohlo na chvíli vydržet, rychle jsme naskočili na motorky a vyrazili dojet těch hloupých padesát kilometrů do Sola. Žádné chrámy už nás nezajímaly, najeli jsme na dálnici a po deseti minutách nám na vizor helmy padlo dalších pár kapek deště. Uvažoval jsem, že bychom asi měli najít nějakou střechu, ale doufal jsem, že to bude opravdu jen přeháňka. Projeli jsme kolem dvou pěkných střech, kde by se určitě velmi pěkně dalo schovat a vjeli jsme do polí, když přišel další slejvák. Teď už nebylo cesty zpět. Nejdřív mi začala promokat bunda na předloktích, pak kalhoty a než jsme dojeli k další vesničce, mělo moje oblečení o dobrých pár kilo víc. Schovali jsme se do restaurace a objednali si dva čaje, abychom se alespoň trochu prohřáli. Naštěstí tady ani v takovémhle dešti nebylo úplně zima a jakmile se vyčasilo, mohli jsme nasednout zpátky na motorky a pokračovat v cestě. Tentokrát už žádný déšť nepřišel a po hodině jízdy jsme dorazili do města Solo, neboli Suryakarty.

S Robbym před jeho obchodem

Přijeli jsme k obchodu Superbiker moto a hned vedle jsme si na chvíli sedli v kuřecí restauraci. Vyzvednul nás Stanley, syn Robbyho, majitele rodinného obchodu s velkými motorkami. Spolu s dalším synem a Robbovou ženou měli za sebou už pěknou řádku setkání s cestovateli a před několika měsíci u nich přečkali i Trabanti – kteří jim prý trochu zasmradili jejich byt a tak nás raději poslali do hotelu. Našli nám ale naprosto neuvěřitelné ubytování, kde jsme za pár stovek bydleli v historickém domě, který vypadal spíš jako muzeum a arboretum v jednom, než jako hotel. A hlavně měl bazén! Když jsme pak společně šli na večeři, byli jsme v sedmém nebi. Vzhledově sice jídlo, na které nás vzali, vypadalo naprosto příšerně, chutí nám to ale naprosto vynahradilo. Zvláštní nakládaná vajíčka, rýže vařená v banánových listech, zkvašené kusy neidentifikovatelné hmoty zalité podivnou omáčkou. Vynikající.

Bazén v muzeiním hotelu

Tím ale to dobré skončilo. Další den jsme spolu s Robbym šli na cizineckou policii, kde jsme si potřebovali nechat prodloužit indonéská víza. No a protože Robby tvrdil, že to bude za dvě hodinky hotové, byli jsme hrozně natěšení. Tedy dokud nám neřekl, že jeho kamarád už tam nepracuje a že si pro víza máme přijít za dva dny, tedy ve středu. Teď už se nedalo nic dělat a tak jsme se s ním vrátili do města, šťastní jsme ale rozhodně nebyli. O to horší to bylo po dvou dnech, když jsme přišli znovu na policii, já čekal venku, protože jsem neměl dlouhé kalhoty a tím pádem nemohl vstoupit, a Ivanka mi po chvíli přišla říct, že jsme úspěšně zaplatili, ale víza budou až v pátek. To už mě opravdu naštvalo a nebyl jsem na Robbyho zrovna milý. Místním se opravdu nedá důvěřovat, ze dvou hodin bylo pět dní, které jsme chtěli strávit jinak, než sezením na zadku a jídlem.

Rozložená motorka Chrise

To celé bylo doplněno naším setkáním s Laurou a Chrisem, kteří oba cestují snad posledních dvacet let a živí se buď psaním knih a nebo jak se dá. Do Sola se museli nechat odtáhnout, protože Pixie, BMW 650 GS, na které jezdí Laura, se rozhodla nespolupracovat. Oba dva také tísnil čas a protože jim Robby slíbil, že jakmile přijedou, vrhne se na motorku a začne na ní makat, rozhodli se ji sem nechat převést a zkusit s ním štěstí. Když sem ale přijeli, chodili jsme spolu na jídlo, povídali jsme si, ale s motorkou se skoro nehlo. Dopadlo to tak, že se na ni raději Chris vrhl sám a až pak se rozhoupal i Robby, který sehnal dalšího mechanika a společně začali motorku opravovat. Pokud vás zajímají detaily, problém byl s palivovým čerpadlem, které nemělo dostatečný tlak a tak ho trochu zbrousili. Jenže motor nebyl v úplně dobrém stavu a tak Pixie dostala takovou menší generálku. Ale těch řečí, co kolem toho bylo… a pak v kombinaci s našimi spackanými vízy jsme se rozhodli, že odtamtud raději vypadneme a zkusíme vyšlápnout nedalekou sopku Merapi. O tom ale příště.

Celková vzdálenost: 85.41 km
Celkem nastoupáno: 2237 m
Celkem naklesáno: -2229 m

Napsat komentář