Na Merapi bez průvodce

Den 269 / 1. červen 2016

Ujeto: 24 785 km

Solo – Merapi – Solo

Na sopky není radno jezdit nepřipraven. V našem případě to znamená nejezdit na těžko, a tak jsme odstrojili kufry, sbalili trochu jídla a základní výbavu do batohů, na zadní nosič přivázali nářadí a vyrazili na cestu. Od sopky samotné nás dělilo snad jen padesát kilometrů, ale asi dva kilometry výškové a bylo nám jasné, že to nebude nic jednoduchého. Potřebovali jsme ale trochu odreagovat, protože poslední týden byl opravdu náročný, co se jízdy týká a poslední dva dny pak ohledně nervů, protože jsme byli kvůli víz zaseklí v Suryakartě.

Kempování na sopce

Rozloučili jsme se v našem hotelu/muzeu a vyjeli na západ. Jen v trekovém oblečení jsme si užívali, že konečně chvíli nesmrdíme. Paradoxně je ale v mojí motorkářské bundě za jízdy asi chladněji, než v goretexce, která přeci jen moc vzduchu dovnitř nepropouští. Jak jsme se blížili k aktivnímu vulkánu, začala cesta stoupat a my zpomalovat. Když už toho měly motorky dost a my začali mít hlad, rozhodli jsme se zastavit u jednoho ze stánků u cesty a trochu se občerstvit. U dřevěného stánku pod plachtou měl chlapík pár hrnců s jídlem, nějaké smažené banány a každý, kdo přišel, si naložil, co se mu líbilo a pak zaplatil asi deset korun českých, pokud si k tomu dal i čaj. Ideální motorkářská zastávka.

Výhled z Merapi

Začalo se stmívat a cesta začala přitvrzovat. V neskutečných úhlech jsme na jedničku stoupali k sopce a doufali, že to naše motorky bez kufrů vytáhnout. Projížděli jsme džunglí, zdravili se s místními, a když přišlo pár zatáček, kde už to motorky nevytáhly ani na jedničku a my museli použít náš populární nožní pohon, bylo nám jasné, že jim budeme muset dát chvíli oddych. Slunce zapadlo a kolem nás mizely poslední zbytky světla. Sedli jsme si do trávy a sledovali světla projíždějících místních. Ani jeden z nich neměl se svými stroji takové problémy, jako my. Asi si příště budeme muset koupit nějakou čínskou motorku. Po půl hodince, když Čízy dostatečně vychladly, jsme už byli schopni kopce vyjet i pomoci nožního pohonu a po chvíli jsme zase dojeli na větší cestu, která nás dovedla až k odbočce na samotnou sopku. Zastavili jsme v obchůdku, kde jsme si dali něco k večeři, dobili telefony a nakoupili zásoby na výstup. Rozloučili jsme se s majitelkou obchodu a vyjeli zbylý kousek k začátku cesty na vrchol sopky. To už bylo okolo osmi hodin a když jsme projeli kolem „parkování“, nikoho nenapadlo nás zastavovat, takže jsme dojeli až přímo k oficiálnímu parkovišti, zamkli helmy na motorkách a jen s naší omezenou kempovací výbavou se vydali na 3.6 km výšlap z 1800 m.n.m. do 2930 m.n.m. Až později jsme zjistili, že je zakázáno chodit bez průvodce a to obzvlášť, pokud jste náhodou bohatý „Bílý“.

Merapi říká STOP

 

Procházeli jsme tmou, v dálce začínala hrozná bouřka, která Ivance působila spoustu nervových obtíží. Pro mě to byla ale spousta úchvatných výhledů na druhý vulkán, který co chvíli osvětlovaly zlatavé blesky. Šlapali jsme vytrvale k vrcholu. Po hodině cesty ustoupily stromy keřům a ty po další hodině ustoupily sopečnému popelu. Skrze klouzající šotolinu jsme se škrábali nahoru a za chvíli nás naštěstí uvítaly skály, po kterých jsme vyšplhali k menšímu vrcholku a spoustě tabulek „nebezpečí“. Do zad nám vál pořádný vítr a stan, ke kterému jsme došli, se v něm pěkně chvěl. My jsme pokračovali ještě o kus dál, kde v menším údolí stály další čtyři stany a kde jsme se rozhodli přečkat i my.

Ivanka mrzne u stanu

Když jsme se zastavili a začali jsme stavět stan, došlo nám, že nevzít si s sebou spacáky a spoléhat na to, že se vyspíme jen v našem oblečení, asi nebyla úplně nejlepší volba. Už teď nám začínalo být chladno a jakmile jsme si lehli ve stanu na karimatky a pokusili se zaspat, nebylo to o nic lepší. Pamatuju si, že jsem v noci vynaložil spoustu snahy na to, abych svou bundu co nejlépe kolem sebe utěsnil a tím se alespoň trochu zahřál. I tak jsem se klepal a Ivanka na tom nebyla o nic lépe. Když v pět ráno zazvonil budík na východ slunce, brali jsme to oba jako vysvobození.

Výstup na Merapi

Vysoukali jsme se ze stanu se zalepenýma očima a snažili jsme se rozhýbat. Před námi byl poslední kus výšlapu k okraji kráteru, ze kterého v čisté ranní obloze stoupala oblaka sirné páry. Po kousku roviny jsme došli ke štěrku, kterým vedla cestička až nahoru. Na každý krok jsme půl kroku sjeli zpátky a netrvalo dlouho, abychom se touhle ranní chůzí zahřáli. Ivance ale nebylo po pár hodinách spánku úplně dobře a tak trochu zaostávala a vypadala na umření. Jakmile se ale vyškrábala na okraj kráteru, všechna únava z ní opadla a začala po hřebeni běhat tam a zpět a zkoumat, jak pod námi chrlí sopka oblaka sirné páry. Snažili jsme se objevit někde lávu, ale neúspěšně. Ono se totiž dá někudy sejít dolů do kráteru a k lávě se dostat, ale od té doby, co tam pár lidí zemřelo, už se to prý nesmí. Nezkoušeli jsme to.

Ivana kouká do vulkánu

Stihli jsme východ slunce a hlavně všechno vyfotit. Cesta dolů probíhala o mnoho lépe, klouzali jsme štěrkem dolů a dal jsem se do řeči s jedním z průvodců, který tady přivedl skupinku turistů a docela koukal na to, že tady jsou dva cizinci jen tak… Bez průvodce! Jakoby nazí! Jen s plnými peněženkami! Začal něco pokřikovat na dalšího průvodce, já ho poslal do háje a pokračoval dolů ke kempu, kde už nás čekaly hrnce a příslib snídaně a kafe. Po cestě dolů se Ivanka snažila trochu zlepšit místní životní prostředí a tak za pár hodin chůze, než jsme došli zpět k motorkám, posbírala několik PET lahví, které naplnila odpadky. Rozhodli jsme se, že kdyby nás náhodou chtěl někdo dole skásnout, dáme mu těch pár lahví jako platbu.

Gunung Merapi

Prošli jsme přes oblaka, sopečný štěrk, tropické lesy a farmičky zpět k parkovišti, kde už nás čekaly Čízy naštěstí v neporušeném stavu (místní občas mají tendenci poškozovat vozidla turistů, kteří neplatí). Posbírali jsme si zamknuté helmy a chtěli jsme odjet, když se nás přišel chlapík zeptat, jestli jsme byli na sopce. My mu samozřejmě řekli, že ne, že jsme se byli jen projít a tak nám zkusil alespoň zaúčtovat lístek na parkování. Ani to mu ale neprošlo – stačilo mu říct, že se tady neplatí a on ani neprotestoval a nechal nás jet. Nakonec nám to tedy vyšlo hodně dobře – výstup zadarmo na Merapi, v Indonésii skoro nevídané. Jeli jsme z kopce po rozbitých cestách zpět do Sola a byli jsme se sebou náramně spokojeni.

Celková vzdálenost: 101.15 km
Celkem nastoupáno: 3194 m
Celkem naklesáno: -3256 m

2 thoughts on “Na Merapi bez průvodce

  1. Krasne ste to dali. Alpsky vystup! Presne pre toto by sme sa my uz na Javu nevratili. Spod kazdeho kamena vzdy vysiel niekto so stosom listkov a vy – zato ze ste „bule“ s plnou penazenkou – mu musite zaplatit. Vodopad, vychod slnka, zapad slnka, stanovanie, voda, pristresok, vsetko.

    1. Tak jak říkáš… ale když máš svojí motorku a neočekáváš, že by ses s těma lidma měla znovu potkat, tak se to většinou dalo nějak ochcat 🙂 Na Bali mi to nepřišlo o nic lepší, snad jen na Sumatře po nás nikdo nic nechtěl.

Napsat komentář