Jak jsme poslali motorky z Východního Timoru do Austrálie

Dostat z Východního Timoru do Austrálie motorky není žádná sranda. Jednak je prý fajn mít motorky alespoň pojízdné, takže jsme strávili pár dní svařováním a základní údržbou. Zase jsme to zahráli na chudé cestovatele, takže jsme se zeptali v dílně kus od našeho domu a bylo nám dovoleno je na pár dní okupovat. A měli jsme k tomu společnost tamějšího kozla. Majitel chtěl naše motorky i odkoupit, to jsme ale nakonec odmítli a tak jsme musleli dořešit, jak je vlastně do Austrálie pošleme. Společností poskytujících přepravu je spousta, ale zkušenosti s motorkami má jen málo z nich a tak jsme spolupracovali s Olliem a Coco, německým párem, který měl posílat motorky s námi.

Nejprofláklejší možností je SDV, která nabízí poslání motorek jako Less Than Container – pouze bychom je přihodili k nějakému existujícímu nákladu. Zjišťovali jsme si, kolik by nás to stálo a nestačili jsme se divit, jaké fígly si na nás vymysleli. Motorky bychom museli posílat každou jako samostatný náklad a každý z nich by se počítal jako minimálně čtyři kubické metry. To je na naše Čezety hodně vtipný objem, protože každá z nich zabere kubický metr maximálně jeden. Když se to pak všechno rozpočítalo, platili bychom za obě motorky dohromady snad šedesát tisíc. Naštěstí se Olliemu a Coco podařilo zajistit malou místní společnost Marianna, která nám nabídla za nižší cenu poslat celý kontejner.

Ollie s Coco čistí jednu z jejich motorek – díky bohu za naše Čízy, které mají dohromady asi tolik dílů jako jejich karburátor.

Když jsme po více než měsíci v Dilí měli motorky konečně zase pojízdné a přijeli za námi i Ollie s Coco, začala další etapa našich příprav – čištění. Přebývali jsme v té době stále u rodiny Rini a Marcela a tak jsme je pořádně zneužili – na jejich dvorku jsme motorky kompletně rozebrali a benzínem čistili každou malou částečku a všechno jsme zabalili do fólie. Strávili jsme touhle úmornou prací pět dní a když jsme byli konečně hotovi, nechali jsme si motorky převézt do přístavu, nachystali nám kontejner a spolu se zástupcem společnosti Marianna jsme tam obě dvě naložili. Kola jsme nechali sundaná, aby motorky měly větší stabilitu a všechno jsme pořádně připásali. Našim německým kamarádům ale trvalo čištění dvakrát déle než nám. Jejich šestsetpadesátky po dvou letech na cestách už na tom byly dost zle a k tomu měli s sebou spoustu nářadí a dalšího harampádí. Nechali jsme je proto v Dilí a jeli jsme na výlet na pláž – mnohem lepší plán.

Po návratu jsme se rozhodli, že už nemůžeme Rini a Marcela dále obtěžovat a přestěhovali jsme se za Coco a Olliem k australskému důchodci, který v Dilí pronajímá pokoje ve svém domě. Ubytování to bylo opravdu minimalistické a s ohledem na tisíce komárů, které se po domě pohybovaly, jsme se rozhodli raději v chodbě postavit stan a spát na vlastních matracích a ve spacácích. Co jsme ztráceli na kvalitě ubytování jsme získali na lidech. Ve společnosti Němců a Australana Roberta jsme si užili pár určitě úžasných dní, ze kterých si díky skotské moc nepamatujeme. Střídali jsme se ve vaření, užívali jsme si německá i česká jídla a Robert nám k tomu občas přihodil nějakou malajskou specialitu. Po měsících na cestách a minimu lidí se kterými bychom si opravdu rozuměli bylo tohle pro nás to největší osvobození a ten nejlepší zážitek. Hlavně možnost si konečně z něhoko dělat srandu.


Nic netrvá věčně a když Ollie s Coco konečně dokončili čištění svých motorek, vrhli jsme se na poslední krok – dostat i je do kontejneru a hlavně kontejner na loď. Jenže když jsme začali zjišťovat u společnosti Marianna, jak si stojíme, řekli nám, že tuhle loď už stejně nestihneme a že si budeme muset počkat na tu další. Tohle je typická lenivá povaha místních – jakmile na ně Ollie trochu zatlačil, najednou se všechno rozhýbalo, chlapi museli zůstat v práci do večera a zaplombovali jsme úspěšně kontejner, který jsme si nechali za 100$ odvézt do přístavu. Jenže tady prostě nedává nic moc smysl. Do přístavu jsme přivezli už zaplombovaný kontejner, který ale najednou museli zkontrolovat přístavní úředníci, takže jsme zase museli shánět hydraulické kleště, abychom plombu ucvakli. A kupodivu za námi přišel chlapík, že zrovna jedny takové má v batohu. Zvláštní!

Co je třeba udělat ve Východním Timoru aby vás pustili do přístavu? Říct, že už tam máte kamarády.

Ujistili jsme se, že kontejner nakonec opravdu nalodili, zamávali jsme Čezetám a vydali se užít si posledních pár dní v zemi před naším odletem do Darwinu v Austrálii. Nejvtipnější na všem bylo, že když přišli asi týden před vyplutím do přístavu s celními dokumenty od našich motorek, neměli jsme ještě skoro nic zařízené, ale úředníkům to bylo úplně jedno a prostě nám dali razítka, že jsme motorky exportovali. Kdybychom tedy chtěli Čezety v Timoru prodat, vůbec nic by nám nebránilo a dokumenty bychom měli krásně podepsané.

Napsat komentář