Osudová shledání na indonéské straně

Den 246 / 9. květen 2016

Ujeto: 21 835 km

Medan – Belawan – Medan

Probudil mě pocit na zvracení, ale jen jsem se přetočil na bok a po chvíli znovu zabral. Po nějaké době jsem se probudil znovu a cítil jsem, že něco opravdu není dobře, tentokrát na opačném konci. Vylezl jsem z postele otevřel dveře pokoje a na druhé straně chodby vstoupil do místnosti. Nejsem si jistý, jestli má aktuální situace byla způsobena včerejším smaženým kuřetem, půlkou čtyřkilového melounu a nebo kombinací výše zmíněného, ale když jsem se vracel, cítil jsem se, jako by kus mě někam zmizel. Naštěstí se vrátil alespoň pocit na zvracení a tak jsem nebyl úplně sám.

Dal jsem si ještě hodinku spánku, než se probudila i Ivanka a divila se, že ještě nejsem vzhůru. Sdělil jsem jí, že v dohledné době nehodlám z postele nikam odcházet a lehce jsem naznačil, že bych si na snídani dal vločky. Když jsem po chvíli znovu otevřel oči, čekal mě rendlík s připravenou ovesnou kaší s banány, většina z výše zmíněných však zůstala v rendlíku a bez ohledu na můj stav jsme museli vyrazit do nedalekého Belawanu, kde na nás v přístavním skladu už čekaly naše motorky. Zavolal jsem agentovi, který měl převzetí na starosti, a který mi sdělil, že nás bude čekat v jedenáct. To byl velmi nepravděpodobný čas.

Tohle je jediná fotka agenta, kterou máme. Kdybyste v Indonésii potkali někoho s bílou helmou, pravděpodobně je to on.
Tohle je jediná fotka agenta, kterou máme. Kdybyste v Indonésii potkali někoho s bílou helmou, pravděpodobně je to on.

Když jsme se po hodině vraceli od bankomatu zpátky na hotel pro zapomenutý pas, bylo jasné, že tam nebudeme ani v jedenáct a ani o půl dvanácté. Napsal jsem agentovi smsku a naskočili jsme do minibusu. Za fixní taxu 6000 Rupií jsme vystřelili na východ. Bylo vtipné sledovat, kolik minubusů stejného čísla 32 (a tím pádem stejné trasy) jsme díky sebevražednému stylu jízdy našeho řidiče předjeli. Nejspíš bychom do Belawanu nedorazili o nic dříve ani kdybychom vyrazili před půl hodinou. Když jsme vystoupili, strhla se o nás klasická válka mezi tuk-tukáři, kteří v téhle zemi mají prostě potřebu neustále otravovat turisty. Všechny jsme je vyignorovali a vyrazili k místu, kde jsme si podle google map mysleli, že je kancelář našeho agenta.

Ivanka jede na skůtru s neznámým mladíkem

Kancelář tam samozřejmě nebyla. Ale byla tam spousta vtipných místních prahnoucích po tom, aby nám mohli pomoct. Z adresy, kterou jsem jim ukazoval, si vzali telefonní číslo, našemu agentovi zavolali, přinesli nám židle a řekli nám, že si máme počkat, až pro nás přijede. Po deseti minutách povídání si s paní „která se jmenuje Milionářka, ale žádné peníze nemá“, pro nás přijel Anand s pracovní helmou na hlavě. Zapřáhl ještě jednoho klučinu, který si s námi povídal a společně nás na dvou motorkách odvezli do jeho kanceláře. Samozřejmě se nás ještě pokusil natáhnout, ale dali jsme mu jen dohodnutých 3 200 000 Rupií, naše karnety a pas. Jenže bylo zrovna poledne a tak nám řekl, že si máme skočit na oběd, vrátit se za hodinu a pak společně vyrazíme do přístavu.

Polední partie dámy

S Ivankou jsme si prošli okolí. Z restauračního pohledu tam nebylo moc na výběr a já se stejně moc na jídlo necítil. Byl jsem spíš rád, že jsem se ještě od rána nepozvracel a jediné, co mě lákalo, byl místní černý čaj s cukrem. Naštěstí v Indonésii není čajovna nikdy moc daleko a už za chvíli jsme v jedné seděli. Vypůjčili jsme si šachy a zbytek čekání si zkrátili partičkou dámy, což si samozřejmě získalo spoustu pozornosti u místního obyvatelstva a čajovna, která byla v čase našeho příchodu prázdná, byla v čase našeho odchodu komplet plná. Příště budeme chtít čaj zadarmo.

Kontrola motorek

V kanceláři si nás náš agent vyzvedl se svým synem a odvezli nás do nedalekého úřadu v přístavu. Sedli jsme si na lavičky, vytáhli telefony a začali aktivně čekat, až se něco stane. Po půl hodince nás odvedl společně s jedním celníkem jsme k molu, kde kotvila loď, která nám sem Zetky přivezla. Pozdravili jsme se s pár námořníky, se kterými jsme se před pár dny bavili ještě v Malajsii, a vešli do skladu, kde už nás obě Zetky očekávaly. Sedli jsme si na balíky a čekali, co mladý celník vymyslí. Obcházel motorky, fotil si je ze všech stran a pak přišel za námi, že by chtěl vidět čísla rámů a motorů.

Čekání na celníky

Toho jsem se přesně obával, protože na štítek na mém rámu jsem poněkud pozapomněl číslo vyrazit. Napsali jsme ho tam alespoň fixem, ale ten už dávno smyl déšť. To by nebyl takový problém, kdyby číslo motoru bylo zapsané v karnetu, ale to taky nebyla pravda. Z nějakého důvodu ho tam český autoklub nenapsal a to stejné platí i pro malý techničák, kde taky napsané není. Jediné místo, ze kterého by šlo identifikovat motorku, byl průkaz historického vozidla, který samozřejmě zůstal na hotelu. Nezbývalo, než se tvářit, že je vše v pořádku a usmívat se. Když se celník ptal na číslo rámu, ukázal jsem mu prázdný štítek a pak číslo v karnetu. Chvíli ještě chodil okolo, něco si zapisoval a po chvíli i s agentem odjeli pryč. Vypadalo to, že by to snad mohlo vyjít.

Ivanka vyjíždí z hangáru

A taky že jo. Po půl hodině přijel náš agent, předal nám karnety a rozloučil se. Čízy byly oficiálně importovány do Indonésie, juhu! Přelili jsme ještě do mé motorky trochu benzínu, abych vůbec byl schopný odjet, a vyrazili na dálnici směrem k Medanu. Tam nás samozřejmě nepustili, takže jsme museli odjet skrz nějaký úřednický dům a pak se napojit na vesnickou cestu. Ta nám dávala pěkně zabrat a jakmile jsme přijeli do města, chytli jsme snad všechny ucpané ulice a tak jsme dvacet kilometrů jeli asi hodinu a půl. Kompletně vyšťavení jsme dorazili na hotel a shodli jsme se, že tahle země bude ještě hodně komplikovaná.

Celková vzdálenost: 24.43 km
Celkem nastoupáno: 100 m
Celkem naklesáno: -76 m

Napsat komentář