Výbušný příspěvek aneb kempování s výhledem

Den 247 / 10. květen 2016

Ujeto: 21 925 km

Medan – Gunung Sinabung

Základní problém jízdy na motorce v tropických zemích je vysoká teplota a s ní spojené pocení operátorů motorek. Jakmile se totiž propotí jejich motorkářské oblečení, začne vyluzovat nevlídné pachy, které je potřeba odstranit nejlépe v prádelně. Jenže taková prádelna se v těchto tropických zemích špatně hledá s ohledem na potřebu kvalitního pracího nástroje a také případnou finanční náročnost celé operace. Když se vše zkombinuje s leností výše zmíněných operátorů motorek, vyjde z toho, že se jejich oblečení k pračkám moc často nedostane.

V náhodném hotelu v hlavním městě indonéského ostrova Sumatra si mladý Čech oblékal kus neforemného hnědočerného a flekatého oblečení a vůbec se mu to nelíbilo.

Motorky jsme měli zaparkované o kus dál v garáži a připravené na cestu. Konečně jsme se zase mohli pohnout blíže k našemu cíli, jen bylo potřeba všechny věci, které jsme si nedávno museli přeskládat do batohů a tašek, nabalit zpátky do kufrů. Nakonec jsme byli rádi, že jsme odjeli ve dvanáct. Podle zkušeností z autobusů v okolí Medanu nám bylo jasné, že jezdit tady na motorkách nebude nic jednoduchého. Ulice byly napráskané. Sice každá druhá cesta byla předělaná na jednosměrku (aby místní vládci dopravě trochu ulehčili), ale i takhle dopoledne byly všechny cesty totálně ucpané. Na každých světlech jsme strávili tak pět minut a půlku z nich jsme nakonec museli projet na červenou, protože všechna auta okolo nás jela a my samozřejmě nemohli být jediní, kteří by blokovali provoz.

Jakmile jsme vyjeli z města, otevřela se před námi čtyřproudovka a já poprvé zařadil trojku. Frčel jsem si šedesát a byl jsem rád, že se splnila má představa o nižším provozu mimo město. Byl jsem ale bláhový, protože po nějakých pěti kilometrech se cesta zúžila do dvou pruhů, vytvořilo se úzké hrdlo a my zase na jedničku po krajnici objížděli nekončící kolonu. To už bylo na Zetky moc a museli jsme je na chvíli odstavit a nechat vychladnout. Naštěstí jsme našli příhodně umístěnou restauraci a spojili jsme zastávku i s obědem – kupodivu měli i lilek v chilli omáčce a mohla se najíst i Ivanka. Když jsme dojedli, čekala nás ještě trocha práce na motorkách. Trochu mi drhlo kolo a tak jsem si ho docentroval, zatímco Ivance praskla špice.

Když jsme se vrátili na cestu, situace se naštěstí trochu zlepšila a mohli jsme pokračovat alespoň na dvojku. Jenže cesta měla jen jeden pruh v každém směru a tím pádem každý pomalý kamión způsobil kolonu. Museli jsme hodně kličkovat a předjíždět ze všech stran a směrů, abychom udrželi nějakou rozumnou cestovní rychlost. Když jsme dorazili k hranici hor, byly kolony moje smrt, protože jakmile v kopci zpomalím, už to na dvojku nerozjedu. Strávili jsme spolu s Ivankou spoustu nudných chvil při nekonečném plahočení se do kopce. Když jsme oba skoro zadřeli motorky, dali jsme si další odpočívací pauzu.

Ivanka přijíždí k sopce

Třetí etapa nás už úspěšně dovedla k podhůří sopky Gunung Sinabung, která se začala rýsovat na horizontu. Typičtější sopku aby člověk pohledal – s vrcholem v oblacích se impozantně tyčila z jinak relativně rovného okolí. Po malých vesnických cestách jsme se v kruhu čím dál více přibližovali a já ze sopky nemohl spustit oči. Když jsme už byli asi deset kilometrů od jezera, u kterého jsme měli kempovat, všiml jsem si, že ne všechna mlha okolo kráteru sopky jsou oblaka. On z ní stoupal dým a v pořádných mračnech. S otevřenými ústy jsem zastavil na kraji silnice a Ivanka zastavila hned za mnou. Křičela na mě, jestli to vidím. Gunung Sinabung nás přivítal erupcí. Nečekal jsem, že sopka bude až takhle aktivní!

Vybuchující Gunung Sinabung

Stále jsme se ohlíželi na chrlící sopku a pomalu jsme dojeli až k jezeru, které bylo překvapivě opuštěné. Rozbalili jsme stan a já jel do blízké vesničky nakoupit zeleninu na vaření. Byli tam ze mě zase úplně vedle a prodavačka v obchodě zavolala kamarádku, která uměla anglicky. Aby taky ne, protože angličtinu vystudovala a učila ji v nedalekém městě. Pobavili jsme se o tom co tady děláme a řekla mi, že bychom u jezera vůbec neměli kempovat, protože je celá oblast oficiálně uzavřená. Turisti by se měli hlásit v nedalekém městě pro případ, že by sopka vybuchla – aby jim mohli zavolat a varovat je. O nějakém stoupání na vrchol prý nemůže být vůbec řeč a předchozí den ráno ze sopky šlehaly plameny a láva. Pokud prý ale máme motorky, neměl by být takový problém tady přenocovat a prý se máme další den zastavit zase za nimi, abychom se zeptali na nové zprávy o stavu sopky. No, zase jsme někam přijeli bez pořádného výzkumu, ale vypadalo to opravdu zábavně! Za hřmění sopky jsem dojel do našeho kempu, kde jsme si před spaním uvařili lečo. Pod aktivním vulkánem jsme tedy opravdu ještě nekempovali.

Vybuchující Sinabung

Ráno jsem vyšel před stan a začal chystat snídani, když jsem vedle sebe uslyšel familiární „pop“. Ohlédl jsem se a uviděl oblaka dýmu stoupající z nedalekého vulkánu. Necítil jsem v tom nějaké velké nebezpečí, ale stejně mi začal do krve proudit adrenalin a srdce přeřadilo minimálně na trojku. Začal jsem křičet „Ivanko! Ivanko!“, což ji hodně rychle dostalo ze spacáku. Nevěděla totiž, jestli má začít utíkat. Až pak jsem dodal, že potřebuju foťák, za což mě pořádně sprdla, dokud neuviděla kužel dýmu nad sopkou. Začali jsme utíkat kolem našeho kempu a fotit ze všech stran a úhlů.

Stan pod vybuchující sopkou

Moc dlouho to ale sopce nevydrželo a tak jsme měli klid na snídani. Z našeho plánu na objevování sopky samozřejmě sešlo, protože jsme opravdu nechtěli riskovat, že by nás zahalil sopečný dým. Prošli jsme si alespoň okolí jezera a prozkoumali pár opuštěných domů, kde se ještě povalovalo nádobí z dob před evakuací. Ze skluzavek na dětském hřišti jsme setřeli trochu popelu a rozhodli se, že se zkusíme zase posunout dále. Sbalili jsme všechno na motorky a vyrazili podél jezera. Sjel jsem až pod kopec, ale Ivanka zmizela. Zkusil jsem chvíli počkat, ale nezbylo mi, než se pro ni vrátit.

Opuštěný dům pod Sinabungem
Některé domečky vypadaly na místní poměry hrozně pěkně, bez údržby se ale časem určitě rozpadnou.

Našel jsem ji kousíček od jezera s motorkou opřenou u cesty. Měla prázdné zadní kolo, takže toho moc ujet nemohla. A to jsme si už mysleli, že do Austrálie defektu. Kolo jsme vyndali a přesunuli jsme se pod stříšku nedalekého domu, protože začínalo pršet. Při prozkoumání duše jsme zjistili, že je v háji ventilek, takže jsme doufali, že bychom ji mohli opravit jen jeho výměnou. Tou dobou už déšť přešel v pořádný liják a tak když jsme zjistili, že pumpa, kterou jsme s sebou vezli, byla úplně na kaši, nezbylo nám, než čekat pod střechou a doufat, že pak nějakou v okolí seženeme.

Naštěstí jsem předchozí den nakoupili dostatek jídla na dva chody a tak jsme si uvařili ještě jedno lečo. Neměli jsme ale co pít, takže jsme využili proudů stékajících ze střechy a do kastrolů nasbírali trochu dešťové vody. Byly v ní sice kousky rzi, ale to jsme zvládli jednoduše přefiltrovat a po převaření jsme stejně použili Aeropress a udělali si kafíčko a čaj. Když jsme dovařili oběd, déšť stále nepolevoval, ale nám to bylo celkem jedno. Seděli jsme na zemi a užívali si polední pauzu s výhledem na sopku v mlze. Nemohli jsme se vynadívat.

Gunung Sinabung

Když po pár hodinách konečně přestalo pršet, vydal jsem se do vesničky půjčit si pumpu, kterou kupodivu měli hned v prvním domečku. Zřejmě tady na defekty byli zvyklí. Zjistili jsme, že ventil byl sice v háji, ale k tomu byla díra i v duši, takže jsme ji vyměnili za novou, nafoukali jsme ji a ve tři hodiny odpoledne konečně vyjeli na cestu. Dali jsme si ještě pár fotek na rozloučenou se sopkou a tajně jsme doufali, že by mohla zase začít chrlit, ale takovou epickou fotku nám nedopřála. Za chvíli se ztratila z dohledu, my jsme vjeli na větší cesty a vrátili se zpět do šílené indonéské dopravy.

Celková vzdálenost: 90.69 km
Celkem nastoupáno: 2468 m
Celkem naklesáno: -1059 m

Napsat komentář